PŘÍBRAM – Ředitelka příbramského archivu Věra Smolová se v souvislosti s letošním horkým počasím podívala na toto téma v historických souvislostech.
Tento bonmot jsem si vypůjčila z oficiálního profilu českých jezuitů a je návodem, jak v těchto dnech přežít a uchovat si dobrou náladu, než se důkladně zamyslíme, zda se s tím horkem dá během příštích let něco podstatného udělat.
Bohužel neexistují celostátní pravidelné záznamy o počasí starší než pro konec 18. století, ale pro Příbram a okolí se i z doby starší alespoň nějaké údaje dochovaly. Zatím jsem je zachytila od konce 17. století do roku 1721 a podrobně vypsala v knize Mlynář Martin Fiala jinak Kocour.
Nešlo o systematické pozorování, lidé vždy řešili následky sucha pro polní a lesní hospodářství. Po třicetileté válce byly například všechny čtyři příbramské obecní rybníky potrhané a zpustlé byly i malé rybníčky a haltýře. Trvalo dvacet až třicet let, než se lidé jakžtakž vzpamatovali z válečné bídy a došlo i na obnovu vodních ploch.
V protokolech o jednání příbramské městské rady se například objevil zápis, že se mlynář Jan Fiala s rodinou v roce 1672 přestěhoval do svého nově postaveného roubeného mlýna Pod Brodem. Nastalo však několik suchých let, kdy mlýn musel být pro nedostatek vody v Příbramském potoce a v mlýnské nádržce kompletně rozebrán a přemístěn o něco níže tam, kde je dnes Fialův mlýn a kde se dalo vody zadržet víc. Toto sucho uváděl pamětník ještě ve druhém desetiletí 18. století.
Po morové epidemii v roce 1680 nastalo v létě hrozné sucho, které trvalo tři roky po sobě, takže v roce 1683 výnos sklizně nedosáhl ani průměru, ze kterého byla vypočítána kontribuce (daň).
Nepršelo ani od začátku roku 1691, a tak bylo v květnu už strašné sucho. Když primátor Václav Štrof sobecky přikázal svému pilaři, aby zadržoval vodu u jeho mlýna na Litavce – v dnešním Kášově mlýně, ve mlýnech pod ním už se nemohlo řádně mlít ani řezat. Jeden z mlynářů mu z nenávisti nařízl hřídel od vodního kola. Neprokázalo se, který z nich to udělal.
Léto 1697 bylo suché, takže se sklidilo málo sena. Na podzim bylo zřejmé, že se všechen dobytek přes zimu neuživí, proto byly ovce vybrakovány a ponechaly se jen nejlepší kusy.
Na začátku roku 1706 ještě pršelo, ale pak nastalo strašné sucho, které pokračovalo i v následujícím roce. Proto si příbramská obec už v roce 1708 udělala velký rybník ze svého rybníčku pod vysokou pecí (dnes zasypaný rybník nad mlýnem Hořejší Fiala při cestě z Příbrami do Bohutína). A tak zase začala chybět voda hospodářům pod tímto rybníkem. A ještě ke všemu zmizeli vzhledem k malému průtoku z Litavky pstruzi.
Z dalších let zprávy chybí, ale v roce 1713 se příbramská městská rada rozhodla, že mezi městem Příbramí a vsí Brodem postaví další rybník, v němž se bude zadržovat voda z potoka tekoucího mezi poli a loukami.
Po krupobití v červenci 1716 začalo hrozné sucho. Obec se rozhodla prohloubit Vysokopecký rybník. Od června 1718 nepršelo vůbec. V létě 1719 bylo opět strašné sucho. Děkan dostal od příbramské obce tři zlaté, aby vedl prosebné procesí za déšť, jenže to nepomohlo. V červenci bylo jasné, že bude obilí málo. Magistrát vyhlásil, že za jeho předražování na trhu bude udělovat pokutu ve výši tří kop grošů, což bylo hodně peněz. Z hrozného sucha také několikrát vznikl požár v obecních lesích…
Je to tak, historie se pořád s drobnými obměnami opakuje, jen se z ní zapomínáme poučovat. Voda je život, a naši předci si jí velmi vážili. Dnes jako před třemi stoletími, musí se o ni a právo na ni bojovat. I když jsme třeba rádi, že i na Podbrdsku sklízíme bez skleníků díky slunci a horku slaďoučká rajčata.
Věra Smolová
Komentáře
