PRAHA/PŘÍBRAM – Tři a půl milionu diváků zhlédlo loni v premiéře štědrovečerní pohádku. Dá se předpokládat, že si podobný počet najde cestu od stromečků k televizorům i letos. Čekat na ně budou Tři princezny.
Příběh, který připomene sílu a důležitost sourozeneckého pouta. „Klasické motivy a prvky jsme se snažili pootočit. Charakter princezen určil styl pohádky – je dynamický, dravý a poměrně odvážný,“ míní režisér Tomáš Pavlíček, jenž má v rodném listu napsanou Příbram a našemu webu poskytl exkluzivní rozhovor.
Jak je to s tím vaším „příbramáctvím“?
Jde o náhodu, ale i zajímavý příběh. Můj tatínek je gynekolog a porodník. Řadu let byl primářem v Chrudimi, ale než jsem se narodil, tak byl v Příbrami na praxi. Maminka byla těhotná a bydleli spolu v garsonce v Praze. Odrodit si ji ale chtěl u sebe na oddělení.
Vracíte se dnes do Příbrami?
Nebudu lhát, ale v Příbrami jsem mockrát nebyl. Pokud ji navštívím, tak především Svatou Horu, kam jdu na procházku, ale vážně ne příliš často. Bohužel.
Nicméně se k vám můžeme hlásit a přiřadit vás po bok našich slavných režisérů Hermíny Týrlové, Pavla Juráčka či Václava Bedřicha?
Určitě, i když jsem se o to nijak nezasloužil, a navíc to bylo vážně o chlup. Maminku vezl do porodnice strejda a vyprávěl, že jsem se málem narodil v polích za Dobříší. Ale nakonec se vše podařilo a jsem váš. (směje se)
Sledovanost štědrovečerní pohádky je enormní. Mnozí tvůrci si na ní „vylámali zuby“. Nezachvátila vás panika poté, co jste obdržel nabídku?
Nepanikařil jsem, naopak jsem měl velkou radost. Rád zkouším různé věci a žánry. Sám sebe sice považuji spíše za tvůrce komedií nebo tragikomedií, ale myslím si, že pokud taková nabídka přijde, tak ji nelze odmítnout. Už jenom proto, že jde o splněný klukovský sen. Ano a o velmi sledovanou věc a současně velkou šanci. Takže jsem do toho šel po hlavě a nepanikařil ani v průběhu času, kdy jsem zjistil, o jak náročný projekt půjde.
Do té doby jste točil především komorní filmy (Přišla v noci, Chata na prodej). Niterné intimní příběhy, které se pozvolna odvíjejí. Najednou tu byla výpravná pohádka. Neříkal jste si, že musíte v sobě něco změnit?
Kromě těchto projektů jsem v poslední době režíroval dost epizod seriálů. Takže jsem byl celkem připraven. Případy mimořádné Marty, pár dílů Policie Hvar nebo seriál Táta v nesnázích mě naučily pracovat v různých lokacích dynamicky a ne niterně a komorně, zato více výpravně. Těšil jsem se, najednou jsem měl šanci vyprávět velkolepějším způsobem. To je pro každého vypravěče lákavé.
Pro své filmy jste si psal scénáře a nyní adaptoval cizí dílo. Byla to rozdílná práce?
Ano, pokud mám adaptovat cizí scénář, tak vždycky dám na první přečtení. Byl jsem nadšený z toho, jak dobrodružný film Tři princezny jsou. To bylo hlavní, proč jsem do toho šel. Zároveň jsem zjistil, že jsem vlastně velké dítě. Pokud dělám něco, co je fantazijní a nerealistické, tak se můžu daleko více vyřádit. To mě ohromně bavilo a všichni ve štábu říkali: „Ty jsi vážně přerostlý děcko. Tohle je evidentně něco, na co jsi dlouho čekal“. (směje se)
Jak bylo náročné najít tři princezny, rozdílné typy dívek, které se zároveň doplňují?
Šlo o velmi náročný proces. Na herce dám maximálně, jsou pro mě nejdůležitější. Pokud mám správné, tak spoustu věcí oželím a pokud ne, nemůžu točit. Princezny jsme hledali dlouho a že jsme je našli, je zásluha castingové režisérky Mirky Hyžíkové. Viděl jsem stovky různých princezen a skládal si různé kombinace. Nakonec jsem zvolil tyto tři nejen proto, že byly nejlepší, ale protože měly nejautentičtější energii, živost, dohromady vyzařovaly pozitivní náladu a současně jde o holky relativně neokoukané.
Spoléháte se pouze na služby castingové režisérky, nebo objíždíte divadla? Jestlipak víte, že máme i v Příbrami divadlo s kvalitními herci?
I to se děje. Přiznám se ovšem, že nemám kapacitu na to, abych znal soubory každého divadla. K tomu je právě institut castingových režisérů. Nicméně kdykoli mám čas, tak jdu do divadla a hledám v něm neokoukané tváře.
Film se ještě nepromítal, ale už se na sociálních sítích rozhořela diskuze o tom, že jste v pohádce otočili genderové role. Nebojíte se, že po jejím odvysílání dostanete „pořádně za uši“?
To asi dostaneme. Ale je otázkou, proč se takové otočení neudálo dříve. Proč vnímáme jen jedno pojetí, kdo má zachránit království a že je to vždycky princ… Jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Princezna Mononoke. Když jsme uvažovali nad vizuální stránkou pohádky, tak byla pro nás inspirací Enola Holmes. Silné ženské hrdinky a zachránkyně světa. Je tedy otázkou, proč je takových typů v české kinematografii tak málo a jestli dostaneme za uši, tak se ptám, kde vlastně jsme a jestli nejsme někde pozadu.
Princezny jsou zachránkyně. A co princ? Nebylo zároveň důležité ohlídat, aby se z něj nestal pasivní ňouma?
Prince nebylo těžké ohlídat, byl napsán dobře a není rozhodně celou dobu pasivní. Myšlenkou pohádky je spolupráce, tedy všechny postavy spolupracují a nakonec nejen princezny zachrání svět. Další věcí, která mi pomohla, je obsazení Josefa Trojana, u kterého jsem měl pocit, že na podobnou roli čekal. Hodně mi nabízel, přicházel dokonale připraven a byl výborným parťákem.
Podle čeho jste vybíral lokace? Šlo o vaše zamilovaná místa, nebo jste se s nimi teprve seznamoval?
Na lokacích má zásluhu architektka Irena Hradecká, která přišla se skvělými tipy. V naprosté většině, kam jsme přijeli na obhlídky, tam jsme i točili. Zásadní roli ve filmu hraje Bouzov, což je hrad, který mě v dětství v pohádkách děsil a chtěl jsem, aby byl v naší pohádce také strašidelný, ale trochu jiným způsobem. Jsem zvědavý, jestli to na diváka tak zapůsobí. Irena doporučila i lom Homola u Berouna, kde jsme našli pět motivů pohádkové říše. Byl jsem nadšený Skryjskými jezírky. Pro království zlé Montany jsme využili shořelé České Švýcarsko a zásadní lokací jsou Tiské stěny. Jednu sekvenci jsem psal přímo na tuto lokaci. Pak se mě architektka zeptala, znáš Tiské stěny? (směje se)
Našel jste v České televizi dostatek tvůrčí svobody?
Pokud dostanete nabídku u mimotelevizních projektů, tak proces realizace trvá poměrně dlouho, jelikož se musí zafinancovat. V České televizi je jistota, že se film vyrobí, a navíc k určitému datu. To bylo velmi příjemné. Na druhou stranu jsem u čtení scénáře zjistil, že má v sobě spoustu fantazijních motivů, které se mi moc líbily, ale za daný rozpočet nešly natočit. Bylo nutné vzít scénář a decentně ho upravit, aby šel zrealizovat. Což znamená, že některé skvělé sekvence, které by stály jako většina pohádky, jsem musel přepsat do komornějšího tvaru. V tom byla jediná nástraha spolupráce s Českou televizí.
Až se po pohádce vrhneme na psaní recenze, kolik let vaší práce budeme hodnotit?
Nabídku jsem obdržel na place filmu Přišla v noci, což znamená v listopadu 2022. Takže dva roky intenzivní práce.
Budete se v premiéře na pohádku dívat?
Viděl jsem ji zhruba čtyřsetkrát v různých fázích, takže asi nebudu mít na Vánoce nervy kouknout se. Nejspíše se půjdu projít a na názory na sociálních sítích se podívám až mezi svátky. (směje se)
Jak na recenze reagujete?
U všech filmů, co točím, se snažím, aby mě jednak bavily, ale taky aby byly stravitelné pro diváky. Hodnocení čtu a beru si je k srdci, ale nejvíce vyhledávám názory, které poctivě popisují, co v díle funguje a nefunguje. Bohužel, když otevřete sociální sítě nebo ČSFD, tak najdete hrozně výkřiků a odsudků a v podstatě máte pocit, že lidé hledali jiný film, než viděli. Moje úvaha je proto obrácená, nehledejme u každého filmu jen to, co chceme, ale zamysleme se nad tím, jakým směrem se vydal, co nám dává, a pak to popišme, a ne hned odsuzujme. Číst tyto výkřiky je samozřejmě psychicky náročné a přiznám se, že očekávám, že jich okolo Tří princezen bude dost. Jednak jde o onu genderovou změnu, a pak jsme se snažil celou pohádku, ten institut provětrat. Je dynamičtější, živelnější, akčnější a strašidelnější. Není jen poklidná, pohodová, vyvoněná a prosmátá.
Co by si měl divák ze sledování odnést?
To, že na nic na světě nejsme sami a zásadní je spolupráce. Hlavními hrdinkami jsou tři princezny, které často používají slogan: „Jedna za všechny, všechny za jednu.“ To znamená, že pokud máme zachránit tento svět nebo jen sebe, tak to sami nezvládneme.
Na závěr se vrátím do Příbrami a zeptám se, jestli se někdy nevrátíte i vy a nenatočíte nám nějakou pěknou krajovou pohádku?
Rád bych, ale nemůžu slíbit něco, co nevím, jestli dokážu splnit. Opravdu teď netuším, o čem bude můj další projekt, vždyť ještě není ani napsaný. Uvidíme, co se stane po pohádce.
Komentáře
