Názory v rubrice „Váš názor“ se nemusí shodovat s názory redakce.
PŘÍBRAM – Ekonom a bývalý radní města Václav Dvořák se zamýšlí v době začínající volební kampaně do krajských zastupitelstev a na Příbramsku i do senátu, nad ekonomickou politikou státu, ale i města Příbrami.
Kdo věří na zázraky, ať tento článek nečte a dále si bezstarostně žije. Já na ně nevěřím a mám to tudíž v životě těžší. Musím počítat s tím, že platí zákony zachování hmoty či energie. Vím, že nepřijde shůry zázračné řešení. To se spíše uplatní jeden z Murphyho zákonů: pokud se něco dosud nepokazilo, tak jen proto, že až se to pokazí v budoucnu, způsobí to větší škodu. A prakticky bych doplnil: hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji nejlépe na konci svého ramene.
Demokracie je magické slovo, je téměř nedotknutelné. Jako každý lidský vynález ale má své mouchy. Budu parafrázovat Churchilla: demokracie je hrozný způsob vlády, ale nebyl vynalezen lepší. A ještě drsnější citát ze stejné dílny: Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.
Podstatou demokracie je usilování o hlasy voličů. Tím se ale usídlila v její DNA velká slabina: kdo slíbí že bude rozdávat, má zaděláno na úspěch. A proč neslibovat – politik přece nerozdává ze svého. A navíc slibem nezarmoutí. Možná jej potom splní, možná ne, na „objektivní“ výmluvy má politik placené poradce (samozřejmě opět ne ze svého).
Co chce „průměrný volič“? Těžko říci. Pamatuji si, že v těsně porevoluční době si většina národa byla ochotna utahovat opasky, abychom za tuto cenu dohnali Západ. Porevoluční politici ale zklamali. Vychovali voliče k tomu, že politika je špína, ideály a vize jsou pro blázny. A začali s voliči hrát dětskou hru na rybáře a rybičky. V ekonomické oblasti to znamená rozdávat, aby i ti chudší měli pocit, že se vlastně mají dobře. Že na to nemáme? Neotravujte s takovou prkotinou! Pracuje se s frází, že i chudý, invalida, senior… má právo na „důstojný život“. Zní to na první poslech hezky, lidsky. Zároveň ale hlasatelé těchto frází počítají s tím, že jste potratili zdravý selský rozum a začali být sobci.
Výše napsaná myšlenka o sobci může znít paradoxně, ale není tomu tak. Určitě mnozí znají esej Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Podstatou Čapkova sdělení z dvacátých let minulého století bylo, že nemůže být komunistou, což jsou teatrální bijci za štěstí dělníků, právě proto, že má rád dělníky. A komunistická moc dělníkům dle Čapka štěstí nepřinese (jak byl v té době prozíravý!). Kdo dnes říká, že každý má právo na důstojný život, tím má na mysli život na určité materiální úrovni. Na tom není v principu nic špatného. Jen musíme zároveň jedním dechem říkat, že úroveň důstojného života musí odpovídat tomu, na co máme, že to nesmí být na dluh. Je-li to na dluh, tak by jej asi měl v budoucnu někdo splatit. Naši potomci – kdo jiný? My utratíme více než si vyděláme, a oni zase méně – budou ze svého výdělku splácet dluh za náš blahobyt. V tom je to sobectví.
O tom, kdo jednou naše dluhy splatí, hlasatelé tezí „o důstojném životě pro všechny“ nemluví. Na tyto otázky totiž není slušná odpověď. Lidé v každé době žili na úrovni odpovídající tehdejším poměrům. Až s vynálezem demokracie přišlo na svět také uplácení voličů. Volič uplacený různými dárky dal politikovi hlas, ale společenský systém začal chřadnout. Doplatili na to ve starém Římu, doplatíme na to nyní i my. Nebude-li volič vnímat, že musí být v dlouhodobé rovnováze příjmy a výdaje či práva a povinnosti, že základnou zdravého vývoje je práce, zodpovědnost a vize, skončí to špatně. Nemusí to být zřetelně vidět – jako když se na horní palubě Titanicu ještě pilo a tančilo, ale loď už šla ke dnu.
Když vznikla Česká republika, měla zanedbatelný dluh. V dnešní době dlužíme asi 2 biliony Kč, tedy asi 200 tis Kč na občana. Umíte si představit, že by třeba pětičlenná rodina měla splatit 1 mil Kč dluhů za své předky? A k tomu si přidejte, že by se měly snížit důchody či platy, protože už nebude pokračovat zadlužování a rozdávání toho, na co nemáme. Nepředstavitelné, viďte. Ale vždyť k takovému scénáři spějeme! MF vydalo zprávu o vývoji státního rozpočtu za leden až červenec 2020. Mj. se tam uvádí, že i bez epidemie by již byl schodek státního rozpočtu asi 100 mld Kč, ačkoliv byl původně schválen rozpočet se schodkem 40 mld Kč. Ve zprávě MF to je, ale kdo to čte? V médiích se bude vše schovávat za koronakrizi a bohulibé úsilí se z ní „proinvestovat“. Drzé, ale účinné ohlupování voličů…
Asi před 2 lety, blížily se komunální volby, navštívil Příbram premiér Andrej Babiš. Chodil po městě, okopával nám dlaždice z kulturního domu a trousil moudra, že si na všechno máme vzít úvěr a investovat. Tehdejší starosta hned na to uveřejnil v médiích článek, jak mu jeho politický guru rozsvítil v hlavě a že opravdu nejlepší je se zadlužovat. V posledním roce mého mandátu jsem se velmi dohadoval s mými politickými kolegy a kolegyněmi o penězích. Plánovali nechat v pokladně města přibližně to nic, které jsme my zdědili. S tím jsem samozřejmě zásadně nesouhlasil, a nejen kvůli chystanému aquaparku. Jak je nyní ten finanční polštář dobrý…
Vážení čtenáři, přemýšlejte prosím. Pokud budeme jenom „průměrnými voliči“ z citátu výše, s povrchním uvažováním, bez schopnosti vidět dopředu a domýšlet důsledky, tak to daleko nedotáhneme. Ano, je to pohodlné a v dané chvíli to přináší prospěch. Ale budeme jako chlapík, co spadl z mrakodrapu, a když letěl kolem 50. patra, tak si říkal: ještě je to dobrý, u 20. patra: ještě je to dobrý… A nevěřte, že mu u 5. patra zázračně narostou křídla.
Václav Dvořák
Komentáře
