PŘÍBRAM – Dnes si připomínáme 129. výročí jedné z největších důlních katastrof v Evropě, při níž zahynulo 319 horníků a záchranářů. Došlo k ní 31. května 1892 na Březových Horách na dole Marie. Tato tragická událost postihla nejen horní města Březové Hory a Příbram, ale i okolní obce, ze kterých postižení havíři pocházeli. Po zesnulých zůstalo 286 vdov a 961 sirotků.
Toho dne před polednem přicházeli havíři Emanuel Kříž, Alois Nosek, Jan Kadlec a Václav Havelka ke stoupacímu stroji, aby se tudy dostali na povrch ze své ranní směny. Skupinka horníků čekala, až se na stoupacím stroji uvolní místo. Všichni si svítili hornickými kahany, a protože Emanuelu Křížovi dohoříval knot v kahanu, rozhodl se jej před nástupem na stroj vyměnit, neboť vstup na stoupací stroj bez světla byl přísně zakázaný. Doutnající knot Kříž odhodil, avšak ten se propadl sýpkou do sklípka. Všichni čtyři kontrolovali, zda nevznikl požár, ale když se ani po patnácti minutách nic nedělo, rozhodli se vystoupat nahoru. Požár, vzniklý od odhozeného knotu, byl zaznamenán až v jednu hodinu odpoledne, což znemožnilo včas varovat horníky, kteří pracovali v tisícimetrové hloubce.
Dým z požáru dolu Marie však nestoupal šachtou vzhůru, ale šířil se postupně podzemními prostorami a pronikal do dalších důlních děl, protože byla propojena. Okolo druhé hodiny odpolední byl zasažen důl Císaře Františka Josefa (dnešní Ševčinský důl), později důl Vojtěch, následoval Prokop a důl Anna.
Představitelé dolů zahájili okamžitě záchranářské práce. V domnění, že se podaří zmírnit následky požáru, rozhodlo představenstvo horního závodu o hašení požáru a do dolu Marie byla nalita voda, čímž se ale jen zvýšila koncentrace plynů v podzemí. Záchranné práce byly tehdy v dole prováděny bez záchranných přístrojů, jen se šátkem namočeným v octě. Takže mezi mrtvými bylo i 5 záchranářů.
Požár na Mariánském dole byl uhašen 1. června mezi 1:00 až 2:00 hodinou v noci. Z odpolední směny, na které pracovalo 835 havířů, se 318 nevrátilo ke svým rodinám. Mezi nimi i 5 horníků, kteří položili svůj život ve snaze pomoci svým kamarádům. Marně všichni doufali, že se následujícího dne podaří někoho zachránit. Jen jako zázrakem se po více 24 hodinách od vzniku požáru zachránil jediný horník – Jan Soukup. Ze Ševčínského dolu vyfáral po 24 hodinách po požáru. Jeho štěstím bylo, že Ševčinský důl byl dolem vtažným a velmi brzo po uhašení požáru byly tímto dolem prováděny záchranné práce.
Protože velký obětí hrozil možným nebezpečím vzniku epidemie, byla většina obětí z rozhodnutí představitelů příbramských dolů pochována do narychlo vykopaných hromadných hrobů na březohorském a příbramském hřbitově. První pohřeb se dle dobového týdeníku Horymír konal 2. června 1892. Vyvážení obětí bylo ukončeno 9. června 1892, byť poslední oběť byla nalezena až 22. září 1892.
Příbramská důlní katastrofa vyvolala svými okamžitými sociálními následky mnoho akcí solidarity nejenom v českých zemích, ale i v zahraničí. Nejrůznější instituce, báňské společnosti i jednotlivé osobnosti zasílaly finanční pomoc na ředitelství příbramských dolů. Jenom během prvních dní po katastrofě se k ulevení bídy pro pozůstalé sešlo na 40.000 zl., z nichž celých 10.000 zl. věnoval František Josef I.
Komentáře
