PŘÍBRAM – Když se rozdávala vřelost, šla si nejméně dvakrát. Lenka Skalická, šenkýřka z hospody Na Marii, dbá na to, aby se všichni v březohorské krčmě cítili jako doma. „Chodí k nám hlavně kamarádi a přátelé. Pokud přijde někdo nový, snažíme se o to, aby se z něj kamarád nebo přítel brzy stal,“ vysvětluje. Osud jí byl často nakloněný, ale vystavil ji i zásadní životní zkoušce, přesto je pro své okolí neustálým zdrojem dobré nálady. „Moje krédo? Úsměvem nikdy nic nezkazíš,“ prozrazuje.
Na tykačku
S Lenkou Skalickou si nejde vykat. Už vůbec ne v hospodě Na Marii. „Ahoj indiáne,“ povídá na přivítanou a v jejích očích vidíte šibalské hvězdičky. „Nediv se. Horníci si vždycky tykali. Sedíme v hornické hospodě, tak musíme dodržovat tradici,“ pokračuje zvesela. „Opravdu všem tykáš? Nikomu to nevadí?“ vysoukám ze sebe překvapeně. „Začnu většinou vykat, ale za chvíli mi to automaticky naskočí. Hlavně, když je plno. Asi dva lidé se mě za celou dobu zeptali, jestli si tykáme. Použila jsem naši hlášku a už jsme si říkali křestní jména. Tak jsme to nastavili a je to určitě srdečnější,“ doplňuje. A mně je jasné, že rozhovor bude probíhat proti všem zvyklostem „na tykačku“.
Lenko, za chvíli otvíráš. Na to máš nějak moc dobrou náladu. Co ji způsobilo?
Těším se do práce, mám ji ráda. Je tu daleko větší vzrůšo než doma. Přijdou moje partičky, popovídáme si a bude nám fajn. Celkově se není proč mračit. Veselou náladu mám skoro pořád.
Chápu správně, že utíkáš z domova do práce?
To víš, jsem 33 let vdaná. (směje se) Manžel pracuje dopoledne a já odpoledne. Pak se dva dny vidíme a bohatě nám to stačí.
Tak zní tvůj recept na šťastné manželství…
Ano, jsme si vzácní. Dva dny si povídáme, uděláme si hezkou chvilku a o tom to celé je.
Čím si chtěla být jako malá?
K hospodě jsem tíhla už jako dítě, babička z tátovy strany byla hostinská u Plzně a jezdili jsme za ní na návštěvy. Byla to taková vesnická hospůdka, mastila tam s dědky karty, prostě živel. Už jako dítě jsem se motala za pípou, celý ten šrumec mě bavil a snila jsem o tom, že budu jednou jako ona.
Takže ses šla učit do gastra?
Přesně tak. Ve škole jsem se naštěstí moc dobře neučila, (směje se) musela jsem si vybrat učební obor a stala se kuchařkou.
Bavilo tě to?
Jen do té doby, než jsem přičichla k servírčině. Práce s lidmi, komunikovat s nimi, dělat jim radost, způsobit to, aby se usmívali, i když přijdou naštvaní. Zapamatuj si moje krédo: „Úsměvem nikdy nic nezkazíš.“
Byla jsi mladá a hezká holka. Vážně pro tebe bylo hospodské prostředí správné?
Myslím, že bylo. Třeba i během mateřské jsem chvíli pracovala za barem, což bylo v noci. Mladí se bavili, docela jsem se tam odreagovala od plínek a hraní. Navíc jsme si potřebovali přivydělat. Dětičky ale byly moc maličký, a tak jsem toho nechala. Později jsem s kamarádkou začala provozovat stánek na Nováku. Jely jsme na sebe a pořád něco vymýšlely.
Šlo o nejhezčí období tvého života?
Spíše nejakčnější. Pořád jsme něco budovaly. Začaly jsme s několika stolky a pak se vše rozjelo možná až megalomansky. Nás to ale bavilo, měly jsme radost, že postupujeme. To naštěstí zažívám i tady. Člověk nikdy nesmí zakrnět.
Jak ses dostala na Marii?
Kamarádka, co tu dělala, říkala, že jedna servírka skončila. V té době jsem znovu pracovala za barem, a navíc jsem uklízela. Tak jsem se na Marii zašla podívat a atmosféra mi hned připomněla dětství, babičku a hospůdku u Plzně. Byla to prostě láska na první pohled. Jsem tu už osm let a doufám, že se tu dočkám i důchodu.
Co máš na Marii nejraději?
Lidi. Bydlím pět minut daleko, takže jde o takový můj poloviční domov. Navíc tu pořádáme kvízy, výborné koncerty. Můj život je muzika.
Je něco, co ti na Marii vadí?
Někdy, pokud jsem hodně unavená, tak kolik mi bere času. Ale to je vážně jednou za rok. A pamatuji se, že nás tu navštívila myš. Vyskočila jsem na stůl a odmítla slézt, dokud ji nevyhnali. (směje se)
Poznáš na lidech, jakou mají náladu a snažíš se vyzvídat jejich problémy?
Bez empatie to nejde. Těch, co znám déle, se zeptám, co se jim děje. Většinou mi řeknou, že je naštvali v práci, žena nebo muž. Ráda si je vyslechnu. Ve chvíli, kdy začnou mluvit o politice, tak jdu od toho. Takové diskuse dobrou náladu do hospody nikdy nepřinesou. Pokud se lidé hádají už moc, nebo jsou dokonce agresivní, dám hudbu víc nahlas a začnu zpívat. To všechny spolehlivě umlčí. (směje se)
Dýška? Jen přiměřená!
Typický obrázek z hospody Na Marii. Platíte, dáváte dýško a obsluha řekne prrr!!! „Vždycky mě napadne, ať má host i na příště a hlavně se k nám vrátí. Samozřejmě jsou pro nás dýška podstatná, ale ne za každou cenu. Občas je někdo napitej a chce dát hodně. Pak mu domlouvám, ať neblázní,“ líčí Lenka Skalická. Dýško, které přijme, určuje podle výše účtu. Já měl 500 korun, a tak jsem se dozvěděl: „Dej mi dvacku a budu spokojená!“
Působíš jako optimistka. Přišla v tvém životě chvíle, která tě vykolejila?
Rakovina štítné žlázy. Měli jsme malé děti, bylo mi 35 let a bojovala jsem s tak vážnou nemocí. Nerada vidím věci černě, ale myšlenkám na smrt jsem se tehdy neubránila. Rok jsem se s tím potýkala a pomohli mi zase jenom lidi. Nejbližší okolo mě i ti v práci. Nemohla jsem zůstat jen doma. Šla jsem mezi ně, povídali jsme si a nemoc ustoupila.
Co ti dnes dělá největší radost?
Samozřejmě vnoučata a děti. To, že se po tolika letech máme rádi s manželem. Relaxuji u filmů, hudby, ve volném čase jezdím na fesťáky. Někdy si vytáhnu stroj a něco ušiju. Zaručeně si mě koupíš, když mi pochválíš nějaký můj model. Do toho dělám zajímavou práci v hospodě plné kamarádů. Můj život je prostě báječný.
