PŘÍBRAM – Svou profesi dostal do vínku, pochází totiž z umělecké rodiny. Jeho dědeček byl slavný herec, tatínek kameraman a hraní se věnuje i starší bratr Saša. Vystudoval konzervatoř i DAMU, spoluzakládal Divadlo Nablízko, osm let strávil v dětském loutkovém Divadle Lampion a zahrál si také v Rokoku, Komedii, Státní opeře nebo v Řeznické.
Od září 2020 je členem Divadla Antonína Dvořáka, v němž hrál do těchto dní ve třinácti představeních. „Těší mě, že mají Příbramáci velký zájem o kulturu. Divadla si váží a mají ho rádi,“ pochvaluje si Václav Rašilov (49), kterého známe i ze stříbrného plátna (Arvéd, Jak básníci čekají na zázrak), obrazovky (Doktor z vejminku, Místo nahoře) či dabingu.
Říká se, že i na malém městě se dá dělat velké divadlo. Souhlasíte s tím?
Určitě. Divadlo je postavené především na hercích a divácích. Pokud máte herce a lidi se zájmem o kulturu, mělo by to klapat. Důležité je, aby texty, které děláte, byly kvalitní. Pak už je to o jediném: hraní si.
Jaké divadlo se dělá v Příbrami?
Výborné. Jsem přesvědčený, že všichni moji kolegové jsou skvělí herci. A co se týče dramaturgie, tak děláme bezvadné věci. Nedávno jsem říkal kolegyni dramaturgyni Kateřině Fixové, že mají úžasnou schopnost vybrat titul a dobře ho obsadit. Mají neuvěřitelný talent na to, jak nám rozdělit role.
Pojďme k vašim začátkům. Vystudoval jste konzervatoř i DAMU. Co vás k tomu vedlo?
Ke konci konzervatoře jsem se setkal s Janou Altmanovou, která na DAMU učila jevištní mluvu. Byl jsem takový rozlítaný a ona mi navrhla, abych zkusil ještě DAMU. Moc mě to nelákalo, nějaké základy jsem měl. Než jít na činohru, tak jsem chtěl rovnou do divadla. Říkala mi, že učí na alternativní větvi a že tam otevírá ročník Jana Březinová a Jan Borna. Ten vedl původní Dejvičáky, kteří později přešli do Dlouhé. Jel jsem se podívat na představení, které bylo naprosto úžasné. Hned jsem si řekl, tahle spolupráce může mít pro mě význam. Zkusil jsem to a nikdy nelitoval.
Člen tradiční herecké rodiny přeběhl k loutkám. Netradiční volba…
Na DAMU se už nedělala klasická loutkařina a hodně záleželo na tom, kdo ročník vedl. Jan Borna loutku používal jako výrazový prostředek, navozoval její pomocí situace. Zkoušeli jsme představení, která kombinovala činoherní herectví s loutkou. Vedli jsme s ní rozhovor a v podstatě ji přitom animovali.
Loutkám jste se nicméně věnoval v Divadle Lampion. Muselo jít o náročnou práci.
Šlo opět o netradiční představení s loutkou. Byli tam lidé, kteří pocházeli často z alternativní větve DAMU. Takže jsem nezažil představení, které by bylo čistě o loutkářské technice. Loutky měly asi větší roli než na škole, protože jsme hráli pro děti. Loutka má magickou schopnost, děti jsou hravé a zvídavé, ale i důvěřivé a dokážou jejímu kouzlu dokonale propadnout.
A jsou také upřímné a svoje pocity neskrývají…
Jejich projev je čistý a upřímný. Vlastně bylo fajn, dostat hned odezvu. Takovou, které se u dospělých nedočkáte. Například hrajete a dítě vykřikne: „Já už nechci zpívání!“ To je sice sprcha, ale vtipná. Najednou si řeknete, vždyť se nudí, ono je to možná vážně dlouhé. Pojďme to trochu zkrátit.
V Příbrami jste začínal Pratchettovými Soudnými sestrami. Volbou látky i zpracováním jste vlastně opět přicházel do alternativního divadla…
Byla to hostovačka, perfektní zkoušení. To představení jsem měl rád, bylo takové hravé a byla to legrace. Pratchett napsal několik divadelních her a všechny jsou perfektní. I nám se myslím povedl.
Co vás přimělo, abyste posléze přijal stálé angažmá?
Už jsem potřeboval jistotu a trochu pohodlí. Předtím jsem byl ve zmiňovaném Divadle Lampion a v ročníkovém Divadle Nablízko. Všechno jsme tam dělali na koleni, ale byli jsme mladí a nevadilo nám to. Možná to vyzní hloupě, ale já si dnes opravdu vážím toho, že jsou tady lidé, kteří mi připraví kostým, rekvizity, že mě zavolají na scénu. V divadle Nablízko jsme si stavěli scénu, pak jsme představení odehráli a všechno zase „zbourali“. K těm, co se tu o nás starají, mám obrovskou úctu.
Byl váš přechod na příbramská prkna hladký?
Byl jsem zvyklý na dětské hry, které trvaly zhruba hodinu a nebyly přehlcené textem. Přišel jsem sem a po Soudných sestrách zkoušel ve hře Druhá strana kulis. Postava Daniela pro mě byla těžká i tím, že se obracela k divákům a komentovala jim, co se děje a zároveň popisovala své myšlenky. Do derniéry jsem s textem bojoval. Když už jsem byl úplně v pytli, přišel jsem na fintu. Podíval jsem se do hlediště a řekl: „Celou dobu vám povídám, co si myslím jako postava, a teď vám řeknu, co si myslím já. To, že nevím vůbec nic, takže se jdu zeptat Káti, která napovídá a ta mi prozradí, co si jako postava myslím.“
Co si myslel režisér, když představení znovu viděl?
Mikoláš Tyc je naprosto skvělý člověk, který je pro každou srandu. Takže byl v pohodě.
Teď se zeptám docela osobně. Válka s mloky pro mě byla zjevením. I pro vás?
Platí to, že kvalitní text je základ. Ať už jde o Čapkovu předlohu, nebo o dramatizaci Hanky Marvanové a Patrika Boučka. To, jak je to celé vymyšlené. Jsem rád, že se vám to líbilo, protože já mám tohle představení moc rád. Je skvělé hrát v něčem, co vás hodně baví, včetně bramborového divadla, které o pauze předvádíme s Kryštofem Grygarem ve foyer.
To už je vyloženě návrat na alternativní větev DAMU.
Šlo o scénu, která byla normálně v textu. Někdy je to tak, že je ho více a některé scény ještě košatí, až jsou nakonec moc dlouhé a škrtnou se. My jsme si s Kryštofem řekli, že se jí nevzdáme, ale uděláme vše jako bramborové divadlo. Přišlo nám, že se to k té brutalitě hodí. Věda je zároveň úžasná i necitelná.
Jak se vám představení hraje v době, kdy nedaleko zuří válka?
To je samozřejmě strašně těžké. Na druhou stranu se tím při hraní nezaobíráte. Podobné věci se řeší během zkoušení. Pokud se herec dostane do situace, že musí hrát něco, s čím vyloženě nesouhlasí, je to pro něj samozřejmě složité. Se začátkem představení to z něj ale spadne. Někdy se říká, že divadlo léčí, při hraní na všechno zapomenete.
Obraťme list. Jaký je váš vztah k Příbrami?
Mám ji čím dál raději, ale znám jen malou část – hlavně divadlo a Svatou Horu. Je to ostuda, přijedu na představení nebo na zkoušku, a pak se vracím do Prahy za povinnostmi. Ale zabydluji se a získávám k Příbrami vztah. Teď jsem tu poznal bezvadného člověka Karla Eliáše, se kterým něco připravujeme do Déčka. Tedy už tu mám kamaráda, vlastně kamarády. Lidé, co pracují v divadle jsou Příbramáci a jsou bezvadní.
Je něčím specifické příbramské publikum?
Těší mě, že mají Příbramáci velký zájem o kulturu. Ať už jde o Klub mladého diváka nebo předplatitelské skupiny. Přijde mi úžasné, v jakém počtu chodí, že berou představení jako událost. I mladí se svátečně obléknou a užijí si to. Divadla si váží a mají ho rádi.
Na co se těšíte v nejbližší budoucnosti?
Od dětství mám rád lodě a teď se k tomu vracím. Půjčoval jsem si je, podnikal cesty a pak si pořídil vlastní plachetničku. Jmenuje se Štír a kamarád mi prozradil, že ji postavil právě Karel Eliáš. Taková legenda, patří do generace starých námořních kapitánů, kteří v době socialismu sami podnikali cesty po moři a sami lodě stavěli. Napsal jsem mu, byl bezvadný, ochotný a všechno mi vyprávěl. Napadlo mě, že by byla škoda, kdyby jeho historky zapadly. Karel je skvělý vypravěč a tak jsem se rozhodl udělat večer, kde je řekne. Je i muzikant, tedy to budeme mít i s hudbou. Vše by se mělo konat v červnu v Déčku, kam vás srdečně zvu.
