PŘÍBRAM – Kamarádi ji oslovují Smíšku. Kvůli příjmení, ale také přístupu k životu. „Vždycky se snažím být veselá a pozitivní,“ líčí čtrnáctiletá volejbalistka Ella Smíšková.
Její umění už dávno přerostlo rozměry tělocvičny Baníku Příbram – mimochodem prostor, které má vedle Svaté Hory ve městě nejraději – a vydala se do Národního volejbalového centra. Na začátku ledna pak zažila svůj reprezentační vrchol, když se s kategorií U16 zúčastnila v chorvatském Zadaru kvalifikačního turnaje zemí střední Evropy MEVZA 2025.
Ello, vaše maminka je volejbalistka. Mohla jste se vůbec věnovat jinému koníčku?
Mohla, jako první jsem hrála tenis. Mamka mě do ničeho nenutila, spíše mi ukazovala, co je fajn, až jsem si sama řekla, že bych chtěla začít s volejbalem.
Přemlouvala jste ji?
Byla nadšená a říkala, že ani nečekala, že o volejbal projevím zájem.
Co vás zlákalo?
Mým velkým vzorem byla a je mamka. Tenis je individuální sport a já chtěla být v kolektivu. Nechtěla jsem už být na hřišti sama. (směje se)
Začínala jste ve druhé třídě. Brala jste už tehdy volejbal vážně?
Nejdříve to byla velká hra, potom jsem začala jezdit na kempy pro benjamínky a naděje. Setkávala jsem se s špičkovými volejbalisty a všechno mi pořád víc bavilo. Na začátku šesté třídy jsem se rozhodla dát volejbalu všechno a řekla si, že se jednou dostanu do reprezentace.
Další zlom ve vašem životě přišel s odchodem do NVC v Kladně. Jak k němu došlo?
Pokud vím, tak nás kontaktovali loni. Od první chvíle jsem věděla, že to chci zkusit. Jela jsem tam na testy a prohlídku. Všechno dopadlo dobře a navíc jsem dostala možnost tam odejít už v devítce.
Co se pro vás v září změnilo?
Hlavně to, že žiju pět dní v týdnu bez rodičů. Bydlíme v baráčku, ve kterém nás hlídá jedna paní. Není to vyloženě internát, třeba si musíme udělat snídaně, svačiny do školy, pereme si a uklízíme. Určitě jsem samostatnější a celkově jsem vyspěla.
Prožívala jste intenzivně první dny odloučení?
První týden to bylo v pohodě. Přišlo mi to stejné, jako když jsem jezdila na tábory. Krize přišla po měsíci, kdy už toho bylo na mě dost a potřebovala jsem se vybrečet. Volala jsem mamce, vybrečely jsme se spolu a bylo to dobrý. (směje se)
Zásadní rozdíl je nejspíše volejbalový. Neztrácela jste se na prvních trénincích?
Vůbec ne, jsem vděčná příbramským trenérům za to, co mě naučili. Jestli to jde, tak bych chtěla poděkovat Hance Tomáškové, Lucii Valíčkové, Janě Rosenbaumové a Adamu Rosenbaumovi. Samozřejmě je kvalita tréninků v Kladně vyšší. Taky jejich počet. V Baníku jsem trénovala třikrát týdně, v centru každodenně, máme i dopolední tréninky, třikrát týdně posilovnu a hodně regenerace.
Ve 14 letech nastupujete ve 2. lize žen. Napadá mě, pořádný skok.
Dost. V centru chtějí, abychom hrály proti zkušeným ženám, kterých je 2. liga plná. Abychom se trochu otrkaly. Ženy mají lepší psychiku než my. Jen tak z něčeho se nehroutí. Zatímco my hrajeme pořád nahoru a dolů.
Dopolední tréninky, posilovna… Nestrádá škola?
Tím, že jsem na základce, tak je to v pohodě. Na školu určitě nekašlu, ale volejbal je pro mě víc a známky bych mohla mít lepší. Jsem taková dvojkařka. Po základce mám dvě možnosti, buď jít na sportovní gympl, nebo na průmyslovku. Jelikož nemusím matiku, tak doufám, že se dostanu na gympl.
Jak často se teď objevíte v Příbrami?
Alespoň na chvíli každý víkend. Sejdu se s kamarádkami, chodíme fandit Kocourům na volejbal.
Najdete mezi Kocoury svůj vzor?
Mým oblíbeným hráčem je Daniel Rosenbaum. Jsem smečařka, takže řeknu Filipa Ureše.
Co byste chtěla umět jako Ureš?
Určitě by se mi hodilo jeho smečované a rotované podání.
Postoupí letos Kocouři do play-off?
Snad jo, ale budou to mít těžké. Tím, že mají nový tým a navíc plný cizinců, tak podle mě nejsou pořád sehraní.
Přesuňme se do Chorvatska, kde jste skončily v semifinále. Převládá spokojenost, nebo zklamání?
Spíše nespokojenost. Je to slušné místo, ukázaly jsme i několik dobrých výkonů. Jen jsme nezvládly klíčové momenty rozhodujících zápasů.
Bylo těžké vyrovnat se s tím, že vám unikl postup na mistrovství Evropy?
Ze začátku to bolelo. Hlavně po utkání s Maďarskem, ve kterém jsme hrály dobře, vedly a měly soupeřky porazit. Teď už jsme se s tím vyrovnaly a řekly si, že vybojujeme Evropu v druhé kvalifikaci.
Hraje se v dubnu, jak vidíte české šance?
Hodně bude záležet na losu skupiny. Nicméně jsme si postup slíbily, tak to musíme zvládnout. Jde o sen nás všech.
Snů máte více – ženskou reprezentaci a angažmá v Itálii. Proč právě na Apeninském poloostrově?
Hraje se tam jedna z nejlepších soutěží na světě. Líbí se mi země, mají tam dobré jídlo a pořád tam svítí sluníčko.
Co pro vás znamená reprezentovat?
Jsem ráda, že jsem Češka i Příbramačka. Chci všem dokázat, že volejbal umíme.
