Češi jsou alespoň podle studie Mezinárodní zdravotnické organizace – čtvrtý nejobéznější národ světa a v Evropě dokonce „vládnou“. Za posledních 13 let se snížil počet sportujících dětí v oddílech o 70 tisíc a třeba každý pátý klub nemá ani jedno.
Často se až třetina dětí omlouvá z hodin tělocviku a mnozí včetně rodičů ho považují za zbytečný předmět. Z kotoulů mají hrůzu a „vyšší“ gymnastika raději ze škol vymizela úplně.
A následek? Cukrovka u českých mužů stoupla za dvě dekády o 85%, u žen o 75. Armáda musela za posledních deset let odmítnout polovinu zájemců, protože neprošli fyzickými testy. Minulý rok to přitom byly už skoro dvě třetiny. A jak ukazuje i novinářská anketa Sportovec roku, tak v kategorii kolektivů je čím dál obtížnější najít ty úspěšné, medailové.
Zní to smutně, ale nikterak překvapivě. Jenže co s tím? Osobnosti sportu se shodují, že vinu – samozřejmě vedle rodičů – nesou školy. Tělocviku je málo, navíc mnohé nebaví. A to nejen ty, kteří sport nemusí, ale ani ty druhé, protože obsah obě skupiny nedokáže nadchnout. „Pokud při hodině tělocviku stojí pár žáků, je to možná malý detail. Pokud jich stojí polovina, je to chyba učitele. A pokud se tohle děje ve většině škol, tak už se jedná o chybu v systému výuky učitelů,“ míní Antonín Plachý, vedoucí trenérsko-metodického úseku fotbalové asociace.
A ono se to děje. Znuděné děti pak těžko najdou zalíbení ve sportu, nezlepšují se, míjí je základní pohybová dovednost. Nevěřili byste, v jakou smutnou – a pro některé jedince i nebezpečnou – grotesku se někdy mění obyčejný běh pozadu, což dříve bývala banální
součást rozcviček. I proto Plachý navrhuje, aby pedagogické fakulty učily budoucí tělocvikáře jinému myšlení. A aby se kladl důraz i na proškolení kantorů z 1. stupně, neboť právě tam jsou podle něj velké rezervy. „Učitel tělocviku má výjimečnou pozici v tom, že nakládá s činností, která děti v naprosté většině baví. Neměl by tedy zábavu brzdit, ale šikovně rozvíjet,“ dodává Plachý.
Lidé ze sportovních svazů tak už dlouho ministerstvo školství tlačí k tomu, aby do osnov přidalo třetí hodinu tělesné výchovy týdně. A třeba Slavomír Lener z hokejového svazu by zavedl hodin rovnou pět, byť dvě z nich by byly součástí odpoledních družin.
Už teď hodinu navíc právě v družinách dobrovolně přidalo 900 škol, je to však pouhá pětina z celkového počtu. Samotné ministerstvo o třetí hodině neuvažuje, ale slibuje, že se zaměří na zkvalitnění obsahu. Jenže tento postoj trenéři i funkcionáři považují za symbolický odraz toho, jaké má tělocvik na školách postavení. „Vidím to na devítiletém synovi. Když něco odpadne, je to tělocvik, protože se nahrazují důležitější předměty,“ říká Ježdík. A Plachý je ještě ráznější: „Ano, rozvrh se nedá nafouknout, ale dají se osekat pitomosti, které tam jsou. A jestli je někdo nevidí, ať se pořádně podívá.“
Jenže je otázka, jestli by ona hodina navíc něco zásadně změnila. Milan Hnilička, vládní zmocněnec pro sport, který reprezentuje stejné hnutí (ANO), jaké velí ministerstvu školství, volí smířlivější slova: „Realitou dnešní doby je, že se nám spousta dětí z tělocviku omlouvá, tudíž pouze navýšení hodin není řešením. Řešením je zkvalitnit obsah a pak jít postupnými kroky, tedy ona hodina navíc. Dostat ji alespoň do družin, aby to nebylo jen v 900 školách, ale ideálně všude. Na to by měl stát uvolnit peníze okamžitě.“
Komentáře
