Karel Krejčí a Tomáš Zápotočný nejen o postupu „jednadvacítky“ na ME, ale o jejich životě na Zdaboři

PŘÍBRAM – Česká fotbalová reprezentace do 21 let postoupila 17. 11. na Mistrovství Evropy. Hlavní trenér Karel Krejčí a manažer Tomáš Zápotočný bydlí ve Zdaboři, proto s nimi kronikářka této městské části Věra Prunerová u příležitosti tohoto úspěchu udělala rozhovor.

Konal se vzhledem ke stále ještě řádícímu koronaviru korespondenčně a oba zareagovali na prosbu o rozhovor ochotně a bez průtahů, až kronikářka zalitovala, že přišla o možnost oba tyto Zdabořany osobně poznat.

Postup na ME, to už je pořádný úspěch, že? Jak dlouho se fotbalové reprezentaci do 21 let věnujete? Co bylo na cestě k tomuto úspěchu nejobtížnější? Kolikrát se podobný úspěch podařil mladým fotbalistům před vámi? Jak vidíte další šance svých svěřenců? Kteří soupeři na ME jsou pro vás nejobávanější?

KK:  Tohoto úspěchu si moc vážím a řadím ho k těm nejvyšším, na které jsem v kariéře trenéra dosáhl. Kategorie U21 je v rámci Evropy v soutěži reprezentací druhou nejprestižnější a není jednoduché v ní uspět. Museli jsme zvládnout náročnou kvalifikaci, v níž jsme po velkém boji zvítězili před Chorvatskem, Skotskem, Řeckem, Litvou a San Marinem.

Pokud pominu outsidery ze San Marina, tak jsme museli odehrát osm velmi těžkých zápasů, prohráli jsme jediný, ve Skotsku. Měli jsme lepší bilanci s Chorvatskem i Řeckem, dvakrát jsme zdolali Litvu, takže jsme první skončili po zásluze. Klíčovou roli v našem postupu hrála obrovská soudržnost jak v hráčském, tak i realizačním týmu. Udělali jsme partu, která táhla za jeden provaz, a síla kolektivu se ukázala hlavně v těch nejtěžších chvílích.

Postup na ME U21 je velmi dobrou vizitku také pro naši asociaci, objevíme se na této akci po čtyřech letech. Jednadvacítka historicky v českém fotbale měla velmi úspěšné etapy, v roce 2000 skončila na ME druhá, o dva roky později dokonce první. Bylo by nádherné, kdybychom se něčemu podobnému přiblížili také my. Ale je před námi ještě mnoho těžké práce. Kvalifikací jsme splnili první velký cíl, ale mistrovství Evropy je dost velkou motivací na to, abychom ještě neřekli poslední slovo. Na šampionátu se představí 16 nejlepších týmů Evropy, je to opravdová smetánka, kde nechybí žádný elitní tým. Pro nás je velkou ctí, že můžeme být v takové společnosti.

Obávat se nikoho nebudeme, máme víru ve vlastní síly a v minulosti jsme se už mnohokrát s těmi nejlepšími poměřili v kategorii U20. Je samozřejmě jasné, že velmoci typu Španělska, Německa, Anglie či Francie vzbuzují oprávněný respekt. Věřím, že pokud budeme na mistrovství v plné síle, tak můžeme bojovat o postup do červnové vyřazovací fáze.

TZ: Musím říct, že je to opravdu velký úspěch a řadím ho na stejnou úrověn jako svoje tituly získané v Čechách a Turecku. Manažerem reprezentace do 21 let jsem dva roky a je to velmi zajímavá práce. Nejobtížnější bylo jednoznačně silné Chorvatsko s Řeckem a nevyzpytatelné Skotsko. Celkově se ME do 21 let konalo 13krát a Česká Republika se dostala 7 krát na závěrečný turnaj. Naposledy jsme byli v roce 2017 v Polsku a v roce 2015 jsme ME do 21 let hostili. V roce 2002 jsme dokonce ME do 21 let vyhráli, což je úžasný výsledek. Podle mého máme určitě velké šance postoupit ze skupiny do čtvrtfinále. Myslím si, že bude každý soupeř velice těžký, ale nejtěžší z nich budou určitě obhájci Španělsko, Francie, Německo a Anglie.

V čem spočívá činnost manažera?

TZ: Manažer má na starosti realizační tým a hráče samotné. Je to taková druhá ruka trenéra a je v neustálé  komunikaci s hráči. Stará se, aby na reprezentačních srazech probíhalo vše bez problému. Reprezentační srazy se konají většinou pět- až šestkrát do roka a jsou většinou desetidenní. V těch deseti dnech se obvykle dvakrát odehrají buď kvalifikační, nebo mezistátní přátelské zápasy. Trénuje se každý den, trénink většinou trvá 90 minut, poté přijde na řadu regenerace a masáže.

V čem spočívá činnost jako hlavního trenéra? Můžete nám trochu přiblížit, jak probíhají tréninky (frekvence, délka, hřiště apod.)?

KK: Práci reprezentačního trenéra se věnuju od roku 2017, v letech 2014-2016 jsem pracoval také jako asistent Pavla Vrby u seniorského národního týmu. Je to poměrně zásadně odlišná disciplína od práce na klubové scéně, kde jsem také už zažil hodně. U reprezentace jste spíše manažerem, je to především o komunikaci s hráči a jejich kluby či trenéry, máte zodpovědnost za přípravu reprezentačních srazů a soustředění, jste v kontaktu s vedením asociace. Trenéřina na hřišti jako taková, ta tedy přichází na řadu pouze při reprezentačních srazech před mezistátním zápasem. Když to přeženu, v týdnu před zápasem máte tři, čtyři společné tréninky, většinou zaměřené na nácvik taktiky, a jde se hrát, takže toho času na společnou přípravu v národním týmu mnoho není. Fotbal jako takový tedy v reprezentaci už hráče opravdu úplně učit nemůžeme…

O to důležitější je naladit hráče mentálně, aby udělali dobrou partu a cítili hrdost, když reprezentují. My jsme šťastní, že našem hráčům na nároďáku záleží, na akce se těší a makají jeden za druhého. To není žádná fráze… U mě stále platí, že se na trénink na hřišti s našimi hráči vždy moc těším, po těch odmlkách mezi srazy jsem pořádně natěšený. Stejně jako na koučink během utkání samotného.

Kdo byl na cestě k postupu vaším nejtvrdším soupeřem? Patřil k protivníkům i koronavirus? Jak vidíte další perspektivu svých svěřenců?

TZ: Jak už jsem zmiňoval, nejtěžší soupeř byl tým Chorvatska a jsem strašně rád, že jsme ho dokázali připravit o čtyři body – výhrou a remízou!

Korona nás taktéž trochu omezila, ale musím říct, že tím, že je to celosvětové, byly podmínky stejné pro všechny soupeře, a proto bych se na to nikdy nevymlouval. My jsme se s tím popravili skvěle.

Perspektivu u našich svěřenců vidím pozitivně, neboť se říká, že reprezentace do 21 let je pro hráče  takovou vstupní branou do velkého fotbalu, a pokud se kluci  dostanou na závěrečné  turnaje, čeká je většinou velká kariera.

KK: Co se týká koronaviru, tak ten samozřejmě výrazně zasáhl také do sportovního života, naše kategorie U21 a kvalifikace nebyly výjimkou. UEFA musela měnit formát závěrečného turnaje, který musela rozdělit na dvě části v březnu a červnu příštího roku, docházelo také k velkým změnám v termínových listinách, a co je zásadní, letos se na stadiony nedostali ani fanoušci, což jsou obrovské zásahy do normálního fungování. Od podzimu jsme museli kvůli epidemii zpřísnit i režim během reprezentačních srazů, celý tým procházel opakovaným testováním, dodržovat jsme museli přísná hygienická opatření. Nebylo to snadné, kladlo to velké nároky také na většinu členů realizačního týmu, ale o to víc si cením závěrečného úspěchu. Stmelilo nás to.

Perspektiva našich hráčů je, myslím, velmi zajímavá. V kategorii U21 už jde v podstatě o hotové hráče s množstvím zkušeností ze špičkových klubových soutěží, ale ti kluci mají zároveň stále velkou perspektivu. Svoji kvalitu ukazují tím, že mají silnou pozici ve svých klubech. Je jasné, že ne všichni se dostanou do té nejužší špičky, ale řada z nich má nakročeno k zajímavé kariéře. Reprezentační jednadvacítka kluky také může posunout dál, je to velmi sledovaná kategorie, což platí dvojnásob o mistrovství Evropy. Pokud se nám povede jako týmu, určitě z něj vyplavou i nějaké individuální výkony a naši hráči se mohou odrazit k zajímavému angažmá.

Teď trochu k vaší osobě. Jste rodilý Příbraman? Kdy a kde jste s fotbalem začínal? Který z trenérů (spoluhráčů, soupeřů) vás nejvíc ovlivnil? Jakým vývojem jste prošel, kterými kluby, popř. zeměmi? Co považujete za vrchol své dosavadní fotbalové kariery? Vyhýbala se vám zranění? Dařilo se vám skloubit vrcholový sport s rodinným životem? Vedete ke sportu i své děti?

TZ: Jsem rodilý Příbramák a musím říct, že město Příbram miluju a všude ho jen a jen chválím J. V Příbrami jsem začínal od malička a hrál tu až do chlapů, poté jsem přestoupil do Liberce, dále vedla moje kariéra do Itálie – Udinese Calcio, poté Turecko – Besiktas Istanbul, Bursaspor, pak návrat do Čech – Sparta Praha, Baník Ostrava a zpět, jak se říká, na stará kolena, do 1. FK Příbram J. Asi nejvíce mě ovlivnili trenéři Josef Csaplár a Vítězslav Lavička, ale nerad bych na nějakého trenéra zapomněl, protože musím říct, že z každého jsem si vždy něco vzal, ať už pozitivní, nebo negativní zkušenost. Vrcholem mé fotbalové kariéry jsou jednoznačně starty za reprezentační áčko ČR, titul s Libercem, titul s Besiktas Istanbul, titul s Bursaspor a titul se Spartou Praha a teď zmíněný postup na ME do 21 let v Maďarsku a Slovinsku. Zranění se mi docela vyhýbala, podstoupil jsem pouze v devatenácti letech operaci v kotníku kvůli přetrženým vazům  a pak až ve 32 letech artroskopii kolene kvůli špatné chrupavce. Svoji fotbalovou kariéru se mi podařilo krásně spojit i s rodinou, neboť moje manželka byla mou oporou od 20 let a musím jí za to poděkovat; jsem jí strašně moc vděčný. Máme spolu tři krásné děti a ty si zaslouží také velké díky ode mě.  Ano, děti vedeme ke sportu, prostřední –  syn – hraje také  fotbal za Příbram.

KK: Rodilý Příbramák nejsem. Dětství jsem strávil na Šumavě, v Dražovicích u Sušice, kde jsem  v devíti letech začínal i s fotbalem. V začátcích mě nejvíce pomohl můj třídní učitel a tělocvikář pan Weber, který mně dal výborné základy k tomu, abych se mohl fotbalu později věnovat. Jsem moc rád, že se mi povedlo proměnit svoje dětské sny ve skutečnost. Jako kluk z malé vesnice jsem se dostal až do ligy (Plzeň, Zlín, Příbram, České Budějovice). Bohužel  moji kariéru ukončilo vážné zranění kolene v necelých 30 letech. U fotbalu jsem chtěl zůstat, tak jsem se vrhl na studia trenérských licencí a roku 2000 jsem začal trenérskou kariéru. Hlavně v těch začátcích mně hrozně moc pomohla rodina, o kterou jsem se vždycky mohl opřít. To platí dodnes, rodina se mnou všechno prožívá!

Děti už máme dospělé, ale v dětství jsme je ke sportu vedli. Kluk (28) hraje fotbal dodnes, ale kvůli pracovnímu vytížení a častým zraněním jen na amatérské úrovni. Dcera (25) dělala sportovní gymnastiku a závodní aerobik. 

Jak vidíte dnešní mládež? Je mezi ní dost nadšenců pro (vrcholový) sport, nebo je spíš změkčilá, zvyklá ťukat místo do míče do mobilu či počítače, jak se jí dnes často vytýká? Je z čeho vybírat?

KK: Myslím, že jde spíše o celospolečenské téma a problém. Pokud se ohlédnu o nějakých 20, 30 let zpět, pohybová gramotnost a aktivita dětí byla asi na zcela odlišné úrovni než dnes. Nemá cenu si nic nalhávat, spousta dětí si raději zaleze doma k mobilu nebo počítači, místo aby si šla hrát ven. Za nás neexistovalo nic jiného než jít za barák, pokoušet se o všechny sporty. Odolnost a šikovnost se tak pěstovala přirozenou cestou. To dnes dětem strašně chybí. Ano, věnují se třeba jednomu sportu, ale když má jít fotbalista hrát hokejkou nebo hrát tenis, neporadí si. Ale to platí i naopak, ta dřívější univerzalita se pak dětem vracela i v těch „jejich“ sportech. Moc bych si přál, aby se  tohle změnilo k lepšímu. Potom i trenéři budou mít jednodušší práci, když budou jejich děti celkově sportovně gramotnější. Fotbal má štěstí, že je stále velkým fenoménem a věnuje se mu spousta dětí i v těch nejmenších obcích. Takže pořád jako sport máme kde brát. Potom je klíčové, aby trenéři těch nejmenších kategorií naučili děti svůj sport milovat a mít k němu vztah. Klíčové je, aby děti nějakou aktivitu měly, osvojily si nějakou obecnou pohybovou průpravu a vyzkoušely klidně více sportů. Ať si ten svůj obor a specializaci  vyberou později. Je zbytečné všechno v pěti letech sázet na jedinou sportovní kartu. Ať jde o jakékoliv odvětví.

TZ: Dnešní mládež vidím trochu negativně, neboť je úplně jiná doba, než kterou jsem zažil, a musím říct, že v podstatě mládež má všechno, a to je docela špatně. Je to na dlouhé povídání a moc ovlivněno moderní technikou a internetem. Najdou se určitě nadšenci a velcí talenti, ale jak jsem zmiňoval, dnešní doba je strašně ohrožuje tím, co vše mají!

Závěrem jedna „nesportovní“ otázka. Jak dlouho žijete ve Zdaboři a jak jste zde spokojen?

TZ: Na Zdaboři žijeme od roku 2007 v rodinném domě a jsme tu moc spokojeni; líbí se nám tu a věřím, že tu jsme nastálo!

KK: V Příbrami na Zdaboři bydlím s rodinou od roku 1995 a za tu dobu se to tu dost změnilo. Bydlíme u lesa a i přes velkou zastavěnost, je tady klid. S manželkou hodně chodíme a jezdíme na kole a pro sport jsou tady ideální podmínky;  bydlení tady bych neměnil.

 

Komentáře