PŘÍBRAM – Do Příbrami zavítá známý novinář Jakub Szántó, aby přiblížil realitu válečné žurnalistiky. V rámci besedy se zaměří na současné konflikty, především ruskou agresi proti Ukrajině a útok na Izrael.
Zkušený reportér České televize se podělí o své zážitky z krizových oblastí Blízkého východu, postsovětského prostoru a Afriky a nabídne unikátní pohled do zákulisí zahraničního zpravodajství. Beseda se uskuteční ve středu 26. března v příbramském Junior klubu. Vstupenky jsou k dispozici na Ticketportal.cz – neváhejte, kapacita je omezená.
Při této příležitosti Jakub Szántó poskytl naší redakci exkluzivní rozhovor.
O čem budete v Příbrami hovořit?
Chceme poodhalit, jak se zpravodajství tvoří – co obnáší práce v krizových zónách a jak vypadá každodenní realita válečného reportéra. Nebudou chybět ani osobní zkušenosti.
Proč je důležité veřejnosti ukazovat práci válečných novinářů?
Osobní zážitky do zpravodajství nepatří, ale lidé, kteří se o novinařinu zajímají, je chtějí znát. Setkáními jako toto chci demytizovat představu o válečné žurnalistice – není to žádná glorifikovaná profese, dělají ji obyčejní lidé, kteří mají svou práci rádi.
Nyní sledujeme de facto hned dva velké válečné konfliky – na Ukrajině a v Izraeli. Změnil se podle vás pohled veřejnosti na takové události ve světě?
Určitě ano. Myslím, že jednak na to má vliv naše větší provázanost se Západem, kdy jsme v současné době jeho nedílnou součástí. Jsme součástí Evropské unie, součástí NATO a už nejsme vlastně jenom sami na sebe, ale i za naše spojence z demokratického světa. A druhá věc je, že se významně zdokonalily technologie, s jejichž pomocí se zpravodajství dostává k lidem a umožňuje ty události více zasazovat do kontextu. Umožňují pohledy z různých úhlů a podobně.
Díky technologiím se zpravodajství výrazně zrychlilo. Je to dobře?
Je skvělé, že máme dnes přístup k informacím prakticky z celého světa. Dříve byla část světa úplně mimo dosah. Zároveň to ale vytváří tlak na novináře – musí produkovat zprávy rychleji, v obrovské konkurenci a bez ústupků v kvalitě. Rychlost, přesnost a ověřování jdou často proti sobě. Navíc přibývá různých zdrojů, což může být pro běžného čtenáře matoucí.
Nicméně nemáte pocit, že právě kvůli velké rychlosti a intenzitě toho zpravodajství například z Ukrajiny, pak dochází rychle i k únavě a otrávenosti čtenářů z toho tématu?
Takový pocit nemám. Myslím si, že tento pocit sem vnáší přechytralí komentátoři a komentátorky, kteří to dopředu předjímají podle hesla: neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde a podívejte se, jak varovně zdvihám prst. Je to, podle mého názoru, úplný nesmysl a je měřitelný podle toho, že máme k dispozici různé analýzy sledovanosti a podobně. Samozřejmě že v závislosti na délce daného konfliktu intenzita dennodenní informovanosti o něm klesne, ale na druhou stranu když vidíte míru podpory veřejnosti nejrůznějším projektům jako jsou Dárek pro Putina, Paměť národa, Člověk v tísni a další, které poskytují pomoc, tak je tak míra peněz a podpory neuvěřitelná. Ve světě teď vzbudilo velký ohlas od Asie přes Afriku až po USA, že se Češi složili na bojový vrtulník Blackhawk pro Ukrajinu za 70 milionů korun. Takže si myslím, že o té únavě se víc mluví, než že by odrážel reálný stav věcí.
Jak často narážíte na dezinformace a jak proti nim bojovat?
Žijeme v informačním věku a všichni se v něm učíme orientovat. Dezinformace tu vždy byly, ale dnes se šíří rychleji. Klíčové je ověřování zdrojů – kvalitní média to dělají systematicky, protože chtějí, aby jim lidé věřili a vraceli se k nim. Lidé by si měli klást otázku: Kdo tu zprávu zaplatil? Pokud je zdarma a nevydělává na reklamě, je dobré se ptát, komu slouží. Jak říká Ondřej Neff, zpráva je jako houska a i když jste za ní nezaplatil, tak jí pořád někdo vyrobil a on je nějak placený. A když to médium nefinancuje reklama, tak se musíme ptát, kdo to zaplatil. Samozřejmě, že lidé mohou hledat zprávy, který vyhovují jejich světonázoru, ale musí si uvědomit, že mohou být i klamaní a manipulovaní, zatímco mainstreamová média a to jak veřejnoprávní, tak i komerční mají za cíl, abyste se k té „housce“ alias zprávě znovu vrátil ji konzumovat, protože jí věříte. Mají zkrátka za cíl, aby se zákazník vracel.
Na druhou stranu novinařinou člověk nezbohatne a dělá jí z úplně jiných důvodů než kvůli penězům, to byl dělal jiné povolání. Drtivá většina z nás to dělá proto, že chce ten svět pochopit a s vědomím vlastní nedokonalosti s nejlepším vědomím a svědomím se snažíme s pomocí redakčního systému, který pomáhá vychytat omyly, podat co nejvěrnější obraz toho světa jak ho vidíme okolo sebe.
Stalo se vám někdy, že jste naletěl dezinformaci nebo nějakému nepřesnému zdroji?
Pamatuji si to dodneška, bylo to 9. září 2001, v době kdy jsem pracoval v televizi Nova jako mladý novinář a tehdy přišla zpráva, že Taliban údajně propustil skupinu asi pěti západních humanitárních pracovníků, ale ukázalo se, že to byl omyla druhý den jsme pak museli dementovat. Nicméně o pár později měl svět už úplně jiné starosti a ti pracovníci se pak o pár dní později také dostali na svobodu. Od té doby si dávám pozor.
Českou televizi mnozí obviňují ze šíření lží a podobně, dost často jde o odpůrce zvyšování koncesionářských poplatků, jak se na to díváte?
Zvýšení koncesionářského poplatku pro veřejnoprávní média je o 25 korun měsíčně. To je polovina ceny jedné kávy. Česká televize nabízí šest kanálů, u Českého rozhlasu ani spočítám, kolik stanic veřejnosti nabízí a ta úroveň toho servisu je neuvěřitelná. Navíc v poměru, co stojí provoz veřejnoprávních médií ve světě a to včetně USA, je suma peněz, který jejich provoz u nás stojí nicotná.
Navíc představa, že komerční média nic nestojí, je iluze. Není pravda, že konkreční celozpravodajský kanál, který provozuje Prima, že nic nestojí, je placený z reklamy. A každým zbožím od rohlíku, přes auto po dovolenou, jde část z toho na reklamu a tím to zaplatíte. Všechny zprávy jsou zboží.
Vaše práce je nebezpečná. Jak se s tím vyrovnává vaše rodina?
Moje žena je také novinářka, dělala regionální zprávy, takže o mé práci ví mnohé a spíš když nějak odjíždím, tak jí štvalo, že nemůže jet se mnou. Mimochodem je zajímavé, že mezi tím tzv. krajánkem, který dělá regionální zprávy a člověkem, který je na zpravodajském postu třeba v Izraeli, kromě těch témat zase tak velký rozdíl není. I tam jste sám za sebe a máte na starosti nějaký region a zodpovídate si za něj sám. Takže v tom si se ženou rozumíme a naši kluci se do toho narodili, takže nemají moc velkou možnost s čím srovnávat, nicméně nyní se občas ujišťují, jestli nepojedu až třeba na frontu a podobně, což mu vždycky úplně slíbit nemůžu, ale je to od nich milé a dojemné.
A jak se vyrovnáváte s tlakem a stresem?
Česká televize má velký tým, kteří už několikrát v podobných zónách byli a mají velké zkušenosti. Ovšem první pravidlo je: Nechceš jet, nejedeš. Nikam nikoho nenutíme. Strach samozřejmě ve konfliktních zónách mám, ale je to i zkouška sebe sama, když jde na místa odkud normální lidé odjíždějí, ale jen takový trik je, stejně jako hasič, záchranář nebo policista, když jdou na taková místa, tak jako oni máte misi, jste trénovaný, abyste tam tu svou práci odvedl. Pak vám zpětně může dojít, co se mohlo stát, ale v tu chvíli na to nemyslíte.
A pak český humor, to je superzbraň jak českých novinářů, tak vojáků a podobně. Český černý humor, kterému není nic svaté je něco v těch stresových situacích funguje.
Děkuji vám za rozhovor a přeji, ať se beseda vydaří.
Děkuji a na shledanou.
