PŘÍBRAM – Všichni nyní soucítíme s Itálií, v níž je zřejmě nejvíc zasažena epidemií její severní část. Snad se hodí připomenout, jak významně a k lepšímu změnili Italové ze severu, či Vlachové, jak se tehdy říkalo, tvář Příbrami a jejího okolí v době barokní.
Renesanční obdiv k italské architektuře pokračoval i po třicetileté válce. Do naší zničené země přicházeli Italové vyučení ve stavebních řemeslech, protože místní stavitelé nedokázali naplnit představy zámožných stavebníků a mnozí Vlachové ve své vlasti nenacházeli dobré uplatnění. Řemeslníci z kraje mezi Comským a Luganským jezerem byli velmi pracovití a schopní. Zpočátku chodili na zimu domů, protože se stavělo jen v letní sezoně.
Velkými příznivci Italů byli i svatohorští jezuité. Je všeobecně známo, že si jako autora plánů na výstavbu areálu Svaté Hory z roku 1659 vybrali Carla Luraga z Pellio Intelvi (Superiore) v Lombardii, který už se osvědčil v Březnici. Byl jako další Vlachové původně zřejmě štukatérem a postupně se vypracoval na architekta.
Luragův pobyt je v Příbrami doložen v srpnu 1661, kdy vyměřil stavbu svatohorského kostela. Také šel ve městě za kmotra jednomu narozenému chlapci, což svědčí o tom, že si ho místní lidé velmi vážili. O tři roky později tutéž službu poskytli Příbramským Joannes Battista Colombo z Devoggia u Lugana, který pracoval na Svaté Hoře jako malíř fresek a štukatér, a Giovanni Domenico Orsi, který zastupoval vytíženého Carla Luraga na jeho stavbách jako polír a později se stal samostatným stavitelem.
Kromě těchto známých osobností přišel z Vlach do Příbrami zedník Zikmund Turie, který se tu však rozhodl usadit, a v září 1664 se oženil s měšťankou Annou Maršíkovou. Nestavěl jen Svatou Horu, jako tovaryš pracoval se svým mistrem Joannesem (Janem) Cereghetti (+1702) i na přestavbě místní tvrze vybudované arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, která se do roku 1700 stala barokním zámkem.
Z města Muggio, ležícího v Lombardii 15 km severovýchodně od Milána, přišel zedník Carlo Perti. V Příbrami se v říjnu 1670 oženil s Juditou, dcerou po významném měšťanu Florianovi Hlasivcovi. Na východní straně rynku koupili roku 1674 za sto zlatých spáleniště domu, vyhořelého za třicetileté války. Carlo Perti si na něm postavil nový dům (č. p. 124/I, U Zeleného stromu) s podloubím. Už jako „zednický baumistr“ opravoval zedník Carlo Perti původně gotické děkanství a udělal na věži kostela sv. Jakuba první, sluneční hodiny, za které dostal od magistrátu půl sudu piva. Zemřel už počátkem dubna 1692 ve věku 48 let a jeho chudnoucí vdova časem musela dům prodat.
Pertiho nejstarší dcera Kateřina se ještě v lepších dobách, roku 1694, provdala za dalšího z Italů, zedníka Jakuba Spinetti, jehož příbuzní jsou v Příbrami doloženi již v letech 1669/70. Judita Pertiová darovala svému zeti Jakubu Spinetti a dceři Kateřině v roce 1702 „pusté místo“, aby si na něm mohli postavit nový dům ve Svatojanské ulici (č. p. 77/I). V březnu 1705 přijal Jakub Spinetti městské právo. V roce 1710 pracoval i na stavbě nové kašny na rynku a v únoru byl zvolen cechmistrem příbramského zednického, kamenického a tesařského cechu. Italové postavili anebo alespoň ovlivňovali vzhled všech tehdy nových, barokních kamenných a cihlových domů (např. dnešní U Modrého hroznu).
Jakubův bratr Jan Spinetti (asi 1680–1721) byl štukátor a řezbář. Roku 1703 si koupil v Příbrami na západní straně rynku dům č. p. 157/I a v srpnu 1705 se stal plnoprávným měšťanem. Jeho dům sousedil s novým raně barokním palácem (č. p. 1/I, pozdější okresní soud), který si tu nechal po roce 1667 postavit Aleš Ferdinand Vratislav hrabě z Mitrovic. Přestože se o výstavbě tohoto paláce nedochovaly žádné další zprávy, je nejvýš pravděpodobné, že i na něm pracovali zdejší italští mistři.
Jan Spinetti byl zároveň obecním starším, který dohlížel na řádné hospodaření města. V roce 1715 svůj dům s podloubím z gruntu přestavěl. Zároveň tehdy pracoval na řezbě k novým varhanám v kostele sv. Jakuba.
V roce 1719 si u něj magistrát objednal dřevěnou sochu sv. Jana Nepomuckého pro most nad hlubokým úvozem, spojující radnici (č. p. 149/I) s domem (č. p. 151/I). Jan Spinetti zemřel však před jejím dokončením. Po dohodě s jeho vdovou Eleonorou Spinetti byla socha dodělána a roku 1723 posvěcena. Stála tam, dokud nebyl most zbourán.
Dům Jana Spinetti z druhé strany sousedil s domem č. p. 156/I, v němž kdysi bývala rychtářská hospoda. Zpustlý dům s loubím koupil a přestavěl do barokní podoby (později U Černého orla s hostincem a krámem) původně milánský kupec Lorenzo Fiorone, který sem přicestoval z Prahy a viděl v Příbrami s ohledem na rozvoj poutnictví skvělou příležitost pro obchod. Oženil se tu s Markétou, dcerou francouzského zlatníka a radního Ludvíka Alise, který byl jedním z nejvlivnějších a nejbohatších příbramských měšťanů, koncem roku 1712 se stal příbramským měšťanem a mezi domem svého tchána a domem Pertiových si pořídil roku 1714 zánovní dům.
Roku 1726 se Lorenzo Fiorone stal konšelem a pak zahájil rozsáhlou barokní přestavbu svého domu za kostelem do podoby v Příbrami dosud nevídaného kupeckého domu s krámem, přepychově zařízenými sály a se skladištěm v mezipatře. Obytné místnosti měly dřevěné, bíle malované záklopovéi stropy s barevnými květinovými a ovocnými motivy. Dům (č. p. 123/I, pozdější lékárna U Bílého lva) byl otevřeným loubím spojen s trojím otevřeným loubím sousedního domu po Carlu Perti.
Další italský kupec Bartholomeo Carmine se objevil v Příbrami roku 1719 a usadil se v domě na jihovýchodním rohu rynku a Dubenské ulice (č. p. 125/I). Záhy získal i měšťanské právo.
Nejvýrazněji se do dějin Příbramě zapsal italský štukatér Santino Cereghetti de Tedice (nar. kolem roku 1640), který je tu v archivních pramenech poprvé zmíněn roku 1665. Přišel sem z Prahy i se svými bratry Bartholomeem a Joannesem, který bydlel v Pražské ulici (zmínka o něm byla již výše), protože také dostali nabídku pracovat pro svatohorské jezuity.
Santino Cereghetti se oženil s Ludmilou, dcerou význačného příbramského měšťana Františka Miklera. Od tchána převzal v prosinci 1669 dům na severní straně rynku (dnes část č. p. 99/I) a z jeho pozůstalosti výhodně získal i sousední dům, a také mlýnské hospodářství známé dnes jako Flusárna. V roce 1692 se Santino Cereghetti stal příbramským radním. Škoda, že už se nedozvíme, jak se příbramští konšelé hovořící většinou jen česky a jen málokteří německy s italskými řemeslníky a francouzským zlatníkem na radnici přinejmenším v prvních letech domlouvali.
Cereghettiho dílo můžeme dodnes obdivovat na Svaté Hoře, kde pracoval asi do konce století – na štukové výzdobě Pražské kaple, otevřené Šporkovské kaple v ambitu s výzdobou upomínající na války s Turky, kaple Nanebevzetí Panny Marie, a kaple nyní zasvěcené českým patronům v bazilice.
Santino Ceregnetti na přelomu století prodal svůj mlýn a oba své domy na náměstí. Roku 1705 se svou druhou manželkou Annou koupil právovárečný dům v rohu pod arcibiskupským zámkem a věnoval se správě svých polností a města. Dohlížel také na barokní přestavbu kostela sv. Jakuba, jehož loď byla roku 1711 sklenuta valenou klenbou.
Santino Cereghetti měl syny Ignáce a Antonína, který studoval na jezuitském gymnáziu v Březnici. Antonín získal roku 1714 příbramské měšťanské právo, ale pak se odstěhoval do Chrudimi, kde se stal městským písařem. Ignác Cereghetti žil v Praze, ale do Příbrami se občas vracel za prací.
Santino Cereghetti zemřel 16. listopadu 1719, a protože zasedal na příbramské radnici až do své smrti a o město se opravdu hodně zasloužil, byl pohřben do staré krypty v kostele sv. Jakuba.
Roku 1730 byla na obecní náklady dostavěna pod presbytářem krypta nová. Původně se do ní vcházelo schodištěm v kostele. Kámen kryjící vchod do krypty byl umístěn uprostřed kostela před triumfálním obloukem. V dolní části kamene byl vytesán městský znak, v horní části byla lebka s hnátem a přesýpací hodiny. Kromě toho zedník Jakub Spinetti do kamene vytesal i pětiřádkový latinský nápis. V překladu zněl: „Místní radní a měšťané dali vybudovat toto pohřební místo pro sebe i své vděčné potomstvo; tito ať odpočívají v pokoji a světlo věčné ať jim svítí.“ Nevděčné potomstvo většinu krásných italských staveb v Příbrami zbouralo během 20. století, vzpomínky na jejich tvůrce z Vlach však ve zdejším archivu a na Svaté Hoře snad zůstanou ještě dlouhé roky.
Věra Smolová, Státní okresní archiv Příbram
Komentáře
