PŘÍBRAM – Neuvěřitelných 50 let uplyne v červnu 2022 uplyne od okamžiku, kdy se naposledy sešla ve škole jedinečná třída, která doslova psala lehkoatletickou sportovní historii města Příbrami.
Šlo o vůbec první specializovanou sportovní třídu na základních školách v Příbrami. Když se její žáci po čtyřech letech loučili se svou školní docházkou, mohli se s hrdostí dívat do své krátké čtyřleté historie. Několik mistrů republiky, úspěšní reprezentanti tehdejší ČSSR v žákovských kategoriích, vítězové prvních ročníků celostátní lehkoatletické soutěže základních škol O Pohár rozhlasu, držitelé národních rekordů, nepočítaně rekordů krajských a okresních, to všechno za touto první sportovní třídou zůstalo zapsáno v análech sportovních výsledků v tehdejší ČSSR.
Řeknete si, proč bych měl po tolika letech vzpomínat na tuto dávnou a už dlouho překonanou minulost sportu v Příbrami? Z několika důvodů, říkám já. Předně – byli první! První sportovní třída dětí v Příbrami, průkopníci, kteří ověřovali předpoklady a naděje iniciátorek tohoto tehdy odvážného experimentu, učitelek tělocviku na 5.ZDŠ (později 5. základní škola v ulici Vítězného února a dnes ZŠ 28. října ve stejnojmenné ulici) paní Heleny Enenkelové a paní Evy Číhalové. A kteří měřeno jejich výsledky tyto předpoklady nejen naplnili, ale i výrazně překonali. Za druhé – jejich úspěch prošlapal cestu ke vzniku dalších následujících sportovních tříd v Příbrami, stejně, ba i více úspěšných, než jejich první předchůdci. Nakonec díky jim vznikla v Příbrami i specializovaná sportovní základní škola, která byla vybudována s veškerým sportovním zázemím „na zelené louce“ na Zdaboři. Výsledky těch prvních sportovních tříd byly často zmiňovaným důvodem k velkým městským i státním investicím do infrastruktury sportovních a lehkoatletických zařízení v Příbrami v 70. letech minulého století, které do té doby byly v tomto okresním městě doslova popelkou. A za třetí – byl jsem u toho! Měl jsem to štěstí, že jsem se stal žákem této historicky první sportovní třídy, která vznikla jako 6.D na 5.ZDŠ v září 1968.
Nechce se mi vypočítávat statistiku výsledků na různých soutěžích dosažené tehdejšími žáky první sportovní třídy, koneckonců, to je práce spíše pro specializované badatele ve sportovní historii. Spíše bych chtěl připomenout jen několik vlastních postřehů a zážitků, spojených se sportováním a samotnou existencí této třídy.
Já sám jsem se dostal do tohoto výběru dětí naprostou náhodou. Na konci června 1968 totiž výše jmenované učitelky tělocviku provedly na školním hřišti před školní jídelnou jakýsi test dětí ze čtvrtých tříd tehdejší 5.ZDŠ, co se týká jejich sportovní zdatnosti. Sportovním hřištěm se to tehdy dalo nazvat jen ztěžka, byl to tehdy jen udupaný a jinak neupravený plac s malou kupkou písku v jednom rohu, která nahrazovala jakési doskočiště. Paní učitelky pomocí pásma a rytím klacíkem v zemi vytyčily provizorní dráhy pro běh a u „doskočiště“ stejnou technologií udělali v zemi rýhu jako místo, odkud se budou děti odrážet při skoku do dálky. Start běhu byl prováděn technologií tlesknutím rukou nad hlavou, čas udávaly ruční stopky, délka skoků se měřila stařičkým látkovým pásmem.
Já jsem se tehdy tohoto testování neúčastnil. Ležel jsem doma v posteli se silně spálenými zády od sluníčka, které mi zanechalo na památku mé nepozornosti na koupališti Na Pecáku veliké podebrané žluté puchýře. Ležel jsem doma už tři dny, zafačovaná a namazaná záda už tolik nebolely a já se doma hrozně nudil. A tak jsem se proti zákazu rodičů i doktora rozhodl jít ven. Bylo krásně, tak jsem jen v teniskách, tričku a trenýrkách vyběhl z domu. A nevím, proč jsem zamířil ke škole. Tam jsem uslyšel křik dětí na hřišti, což mi nedalo, a na hřiště jsem vlezl také. Běhalo se tam, skákalo, a viděl jsem tam i několik svých spolužáků. Najednou mne oslovila mně neznámá paní učitelka: A ty jseš odkud? Přiznal jsem poctivě, že z 5.D a na otázku, zda jsem už běhal nebo skákal jsem zavrtěl hlavou. Protože už běhání skončilo, byl jsem doveden do rohu hřiště k „doskočišti“ s tím, ať si skočím a nahlásím své jméno. Pamatuji si to ještě dnes, byl to velmi nepodařený skok, odrážel jsem se daleko před čárou odrazu, takže změřený výkon byl bídný. A tehdy bůh náhoda tomu chtěl, aby byla přítomná u mého nepodařeného skoku i paní učitelka, která nařídila, aby mi změřili délku skoku ještě jednou od místa, kde jsem se skutečně odrazil. Nevím proč si dodnes pamatuji, že to bylo 3 metry 74 centimetrů. Pak jsem nahlásil svoje jméno a třídu, do zápisníčku si tyto údaje zapsala paní učitelka, a já se začal starat, abych zmizel. Záda mne začaly bolet, a já měl být přece doma v posteli. A tak se stalo, že jsem při testování v červnu 1968, na kterém jsem vůbec neměl být, přeci jen uskutečnil pouhý jediný, zato však dvakrát změřený skok do dálky.
Pak přišly prázdniny, léto roku 1968 bylo bohaté na události, včetně ruské invaze, takže jsem na nějaké skákání na školním hřišti úplně zapomněl. Po prázdninách jsem plný očekávání v září zamířil do školy. Hledal jsem svoji třídu, tehdy to měla být 6.D. Jenže přede dveřmi označenými jako 6.D stály úplně jiné děti, než spolužáci z mé původní třídy. Dodnes si pamatuji, jak se na mne obořil budoucí spolužák Venca Vachata, ať jdu pryč, že toto je speciální vybraná sportovní třída, kde nemám co dělat. Já tehdy opravdu vypadal spíše jako malé medvídě, než jako sportovně nadané dítě. Jenže na seznamu dětí, upevněném na dveřích, bylo i mé jméno! Díky tomu jedinému skoku z června 1968, který vlastně vůbec nebyl podařený, jsem byl i já vybrán do této experimentální třídy. Až o mnoho let později jsem se při rozhovoru s tehdejší paní učitelkou Enenkelovou dozvěděl, že jsem byl vybrán vlastně jen do počtu.
Šestá třída byla v té době (a vlastně je i dnes) pro žáky velkým životním a školním předělem. Všechno bylo najednou jinak, nové předměty, noví učitelé. A my ve sportovní třídě jsme měli ještě navíc hodiny specializovaného lehkoatletického tréninku. I když to byl trénink často velmi improvizovaný, například předávání štafetového kolíku jsme nacvičovali na školní chodbě podél šaten, která jediná byla dost dlouhá, abychom mohli jednu předávku dva běžci v plné rychlosti zvládnout. Na celou třídu v počtu 32 dětí – atletických nadějí měla škola k dispozici jen 4 páry starých a použitých běžeckých treter určených jen na škvárový povrch. V Příbrami neexistovalo tehdy pro atlety nic, ani jakákoli atletická dráha, muselo se jezdit až do Rožmitálu, kde u fotbalového stadionu byl v té době nejbližší škvárový čtyřdráhový atletický ovál.
Nás jako kluky trénovala a třídním učitelem sportovní třídy byla paní učitelka Enenkelová. Podařilo se jí nás sportem hodně zaujmout, hlavně s námi kluky to uměla skvěle. Rozdmychala v nás nejen zdravou soutěživost, ale i smysl pro fair play. Uměla skvěle vysvětlit a naučit veškeré základy jednotlivých atletických disciplín, takže jsme se za tu první zimu trénování všichni velice zlepšovali. A hrozně nás to bavilo.
Pro mne osobně to bylo obrovské štěstí, že jsem se do této sportovní třídy vůbec dostal. Velice rychle jsem se zbavil svého vzhledu malého neohrabaného medvíděte, naopak jsem začal v některých disciplínách trochu vynikat. Ještě do vánoc 1968 jsem držel najednou rekord třídy ve skoku dalekém, kdy se mi podařilo v tréninku skočit 4 metry 15 centimetrů.
Paní učitelka nám celou zimu slibovala, že na jaře začneme skutečně závodit a my jsme se na to všichni hodně těšili. A když jsme jeli na první závody, vnímali to mnozí mezi námi jako velký svátek.
Naše první závody. Bylo to na jaře 1969, kdy nás vyzvala jiná sportovní třída z města Kolína na atletický „souboj“. Podle mne si paní učitelky z Kolína a Příbrami navzájem tento „souboj“ domluvily samy, ale pro nás to byla událost roku, olympiáda a mistrovství světa dohromady. Všechno se to odehrálo v Kolíně, protože v Příbrami žádný atletický stadion nebyl. Paní trenérka před závodem slavnostně přidělila vybraným dosavadním třídním přeborníkům čtvery skutečné běžecké tretry. Já mezi nimi nebyl, měl jsem jen klasické tenisky. Nu, a pak jsme šli běhat a skákat.
Dnes už si z toho soutěžení moc nepamatuji. Ke svému i trenérčinu překvapení jsem tehdy suverénně vyhrál v běhu na 50 metrů a porazil jasně i soupeře, co měli na nohou opravdové tretry. Pak jsem se chtěl vytáhnout i ve skoku dalekém, ale moje „hlava“ pracovala a já najednou nebyl schopen prodat to, co jsem z tréninku uměl. Nepřeskočil jsem ani 4 metry a pamatuji se, že to pro mne bylo hrozné zklamání.
Pokud si ale vzpomínám, tehdy jsme sportovní třídu z Kolína doslova roznesli na kopytech. Naše třída vyhrála všechny disciplíny a bodově jsme překonali kolíňáky s velkou převahou. Naše trenérka a třídní učitelka cestou domů přímo zářila.
Pak přišlo závodů víc, a s mnoha dalšími vítězstvími. Ale pro mne stejně nejhezčími vzpomínkami a nejhezčím pocitem úžasu z úspěchu zůstaly ty na první závod v Kolíně.
Příští rok to bude 50 let, kdy tato pohádka pro nás tehdy děti skončila. Rozešli jsme se do škol a do učení, ještě určitý čas jsme všichni sportovali, nejvíce v Baníku Příbram, a scházeli se ještě pár let poté. Ale čas jak se říká oponou trhnul, a dnes o sobě skoro nic nevíme. Je to škoda, a moc rád bych to změnil. Blíží se přeci jen velmi kulaté výročí, padesát let od skončení existence této první sportovní třídy v Příbrami. Jestlipak ještě máte, milí bývalí spolužáci, chuť si ještě společně zavzpomínat a sejít se? Co říkáš, Venco Vachato, Milane Rybáku, Jirko Drvolo, Alenko kdysi Staňová, Olgo kdysi Ichová, Ivo kdysi Nováková, a další a další. Nechcete se příští rok k tomu zvláštnímu výročí ještě jednou sejít?
Jestli můžete a chcete, dejte o sobě vědět do redakce. Zkusme to setkání na příští rok důkladně připravit. Já si myslím, že to stojí za to.
Ivo „bimbo“ Pujman
Komentáře
