DOBŘÍŠ – Eva Matějková, učitelka matematiky na ZŠ TRNKA v Dobříši, se letos dostala mezi 32 semifinalistů prestižní ceny Global Teacher Prize. Původně vystudovala stavební inženýrství a pracovala jako projektantka.
K učitelství ji přivedlo vzdělávání vlastních dětí v domácí výuce. Absolvovala program Učitel naživo a dnes se zaměřuje na moderní vzdělávací metody, formativní hodnocení a propojení vědeckých poznatků s pedagogickou praxí. Spolu s kolegyněmi založila projekt Tři učitelky, který podporuje pedagogy v jejich profesním rozvoji.
Vaše cesta k učitelství byla netradiční. Co byl zlomový moment?
Nebyl jeden konkrétní moment, spíše postupná cesta. Domácí vzdělávání mého syna mě přivedlo k hlubšímu zájmu o vzdělávání. Obklopila jsem se lidmi, kteří se mu věnovali opravdu kvalitně, a začala jsem se intenzivně vzdělávat. Nakonec jsem se rozhodla naplno věnovat učení a nelituji.
Co vám z inženýrské praxe pomáhá ve škole?
Zvyklost přemýšlet v souvislostech a hledat efektivní řešení. Učitel je vlastně designérem informací, přemýšlí, jak je uspořádat a propojit. Díky své praxi mohu studentům ukázat reálné využití matematiky.
Jak boříte mýtus, že matematika je strašák?
Klíčové je bezpečné prostředí, kde chyba není selhání, ale příležitost k učení. Sdílíme je, analyzujeme a učíme se z nich. Zároveň se zaměřujeme na poznatky o fungování mozku a efektivním učení.
Co pro vás znamená nominace na Global Teacher Prize?
Je to pro mě obrovská čest a zároveň potvrzení, že moje práce má smysl. Vnímám to jako ocenění nejen mého přístupu k výuce, ale i celého týmu skvělých kolegů, se kterými pracuji a kteří se stejně jako já snaží měnit vzdělávání k lepšímu. Zároveň mi nominace přináší nový rozměr, více o své práci mluvím, mé hodiny se natáčejí, analyzují. Je to zajímavá zkušenost, která mi pomáhá se učit s tímto zviditelněním pracovat a reflektovat vlastní pedagogickou cestu. Okolí reagovalo skvěle, dostala jsem krásné vzkazy od rodičů, kolegů i bývalých žáků. To je pro mne nejvíc.
Jak ve výuce využíváte formativní hodnocení?
Jde o přístup k učení, ne jen hodnocení výsledků. Žáci musí aktivně přemýšlet, dostávat okamžitou zpětnou vazbu a mít jasný přehled o svém pokroku. Sleduji jejich výkon a přizpůsobuji výuku jejich potřebám.
Jak vznikl projekt Tři učitelky a jakou má odezvu?
Projekt vznikl z naší potřeby sdílet zkušenosti a vzájemně se podporovat. Učitelství je krásná, ale někdy i osamělá profese – rozhodujete se sami, nesete odpovědnost sami. Chtěly jsme vytvořit prostor, kde si učitelé mohou vyměňovat nápady a získávat inspiraci. Skrze podcasty, články a workshopy se snažíme přinášet ověřené poznatky z vědy do praxe. Odezva je skvělá , učitelé nám často říkají, že jim naše práce pomáhá a že díky ní mají větší chuť se dál rozvíjet.
Které vědecké poznatky o učení vás nejvíce inspirují?
Nejsou to sice žádné nové objevy, ale stále mě nepřestává fascinovat, jak přirozené je zapomínání – kolik toho zapomeneme, jak rychle se to děje a že si to často ani neuvědomujeme. Je to běžný proces, a přesto s ním ve školství často bojujeme, místo abychom s ním pracovali. Další oblastí, která mě stále znovu udivuje, je teorie kognitivního zahlcení. Její komplexnost a to, jak snadno může být naše pracovní paměť přetížena, je něco, co by měl znát nejen každý učitel, ale vlastně každý z nás. Kdybychom si více uvědomovali, čím vším se můžeme zahltit a jak s tím pracovat, myslím, že bychom si dokázali udělat naše životy mnohem jednoduššími – nejen ve škole, ale i v každodenním fungování.
Jaké změny by nejvíce pomohly českému školství?
Oblastí je celá řada. Ale pokud mám vypíchnout jednu klíčovou změnu, bylo by skvělé, kdybychom se (nejen) ve školství přestali rozhodovat na základě dojmů a osobních zkušeností jednotlivců a více se opírali o vědecké poznatky. Jsem ráda, že Ministerstvo školství na tomto pracuje a že se důraz na výzkumy a ověřené přístupy postupně dostává i do praxe.
Co vás nejvíce motivuje?
Rozmanitost mé práce, podpora kolegů a hlavně pokroky žáků – když vidím, že někdo, kdo si nevěřil, se začne na matematiku těšit.
Jaký je vaše učitelský sen?
Myslím, že každý učitel má nějakou vizi nebo sen, který ho pohání dál. Některé z těch snů se postupně stávají realitou, třeba když vidím, jak se formativní hodnocení a responzivní výuka dostává do povědomí, nebo když učitelé pracují s vědeckými poznatky o učení. A pak jsou sny, které si nechávám pro sebe – možná proto, že na jejich uskutečnění ještě nenastal ten správný čas.
