Ředitelka příbramského archivu Věra Smolová nám zaslala text týkající smrtící epidemie moru v Čechách se zaměřením na Příbram z počátku 18. století. Jeho znění je v současné době kolem situace s koronavirem poměrně aktuální.
Uplynulo již více než tři sta let od doby, kdy v habsburské monarchii opět zaútočila smrtící nákaza. Během roku 1712 se objevila v Uhrách a ve Vídni. Nevědělo se, že je to bakterie Yersinia pestis, ale bylo známo, že se nemoc dokáže rychle šířit a zahubit v nakažených místech značnou část obyvatelstva. Člověka dokázala zabít během pouhých pár dní od okamžiku, kdy se nakazil.
Začátkem srpna 1713 se vrátil jeden z radních z Prahy se zprávou, že morová rána, jak se tehdy říkalo, v pražských městech už udeřila. Císař Karel VI. nařídil 30. července 1713 královským místodržícím ustanovit zvláštní zdravotní komisi, která by podnikla vše potřebné k omezení nákazy. Účinný lék nebyl k dispozici, a tak nejdůležitějším opatřením proti zmírnění epidemie byla už tehdy karanténa. Komise se ale sešla až 17. srpna, tím ztratila čtrnáct dnů, a zemští fyzikové ani mnozí lékaři zpočátku nekonali svou práci pořádně.
Příbramská městská rada zavedla příslušná opatření 18. srpna. Vstupu podezřelých osob do města bránily tříčlenné měšťanské hlídky. Nikdo z Příbramských už nedostal povolení k cestě do Prahy a neměl chodit tam, kde se nákaza objevila. Přesto se našly čtyři neposlušné obyvatelky, které byly 1. září 1713 po svém návratu z podezřelých míst vyexpedovány z města a dány do karantény. Další čtyři měšťanky, které přes zákaz magistrátu schválně a z trucu chodily do nebezpečných míst a ještě se potupně tomuto zákazu vysmívaly, byly odsouzeny ke čtyřem dnům v šatlavním arestu, přísnějším příbramském vězení. Ony se ale nenakazily.
Ponocní byli napomenuti, aby lépe ponocovali a troubili. Měšťané sestavili hlídky, při nichž se střídali a nesměli hlídat dvakrát za sebou, aby z vyčerpání neonemocněli. Na přístupových cestách do města byly vybudovány šraňky, aby se dovnitř nikdo cizí nedostal. Obyvatelé města a okolních vesnic nesměli pod trestem pokuty nikoho neznámého ubytovávat, hlavně ne žebráky a tuláky, a do města neměli přístup žádní svatohorští poutníci. Na ulice se nesměla vylévat špinavá voda z domácností a chlévská mrva se měla ihned odvážet z města na pole.
Magistrát rázem zapomněl na své spory se svatohorskými jezuity ohledně pivovaru a požádal jejich představeného, zda by do Příbrami neposlal jednoho ze svatohorských jezuitů, aby pomohl příbramskému děkanovi navštěvovat nemocné a zaopatřovat umírající, pokud by „ruka Páně s morovou ránou, čehož Bůh všech milostivě chrániti rač, se nás dotknouti ráčila.“ Superior souhlasil, že Svatá Hora městu vypomůže, a jezuité dostali piva, kolik potřebovali.
Na konci září městská rada požádala svatohorské jezuity o přinesení zázračné sošky Panny Marie Svatohorské do Příbrami, aby se mohlo konat procesí okolo města a bohoslužba v kostele svatého Jakuba za odvrácení morové rány. Než přišlo schválení od arcibiskupa, mor se dostal do Dubna a na Novou Hospodu. Během služby nemocným a umírajícím se nakazil oblíbený příbramský čtyřiasedmdesátiletý děkan Václav Ignác Millinger, který zemřel ve městě jako první 5. října 1713. Pochovali ho na novém morovém hřbitově za městem až o dva dny později, přestože bylo nařízeno pohřbívat nakažená těla okamžitě. Magistrát však nařídil, že se i zemřelí na mor budou pochovávat podle křesťanského obyčeje v přítomnosti duchovního.
Prosebné procesí se konalo 9. října 1713, i když už bylo jasné, že se Příbrami mor nevyhnul. Lidé se zpovídali a veřejně přijímali svátost oltářní, aby s čistou duší a klidem dokázali čelit nebezpečí a byli připraveni i na smrt. Modlili se, aby jejich město zůstalo aspoň co nejvíc uchráněno. Městský písař o tomto procesí podle pokynu městské rady udělal „na věčnou paměť“ zápis do radního protokolu.
Život v uzavřeném městě se ale nezastavil. Na radnici se úřadovalo a dál se tam řešily spory mezi sousedy, ovšem našli se tací, kteří se pod hrozbou možné blízké smrti raději usmířili. Někteří lidé se chystali k svatbě, a tak se v pivovaru stále vařilo pivo, které bylo dokonce levnější, protože se nemohlo nikam vyvážet. V listopadu byl zrušen svatolinhartský jarmark. Městská rada požádala administrátora farnosti, aby sloužil mše brzy ráno, protože na ně bude chodit málo lidí a nákaza se nebude šířit. Felčarovi Janovi Brunnerovi se zpočátku nechtělo nakažené lidi navštěvovat, ale když mu městská rada pohrozila odebráním platu, začal jim své služby ochotně prokazovat, a tak mu povolila jeho deputát zase dávat. Do ohroženého města byl krajským úřadem několikrát vyslán ještě felčar Bok, který s sebou přivezl ochranné prostředky a léky. Dostal za to od města kromě peněz také 92 kg železa z městské železárny.
Lidé byli upozorněni, že se musí zničit všechny věci nakažených včetně peřin, což bylo pro všechny opravdu těžké, protože jejich pořízení bylo velmi nákladné. Hrobaři museli na radnici znovu odpřisáhnout, že nakažené zemřelé pochovají se všemi šaty a svršky. V domech, kde se nákaza objevila, se nesměl provozovat obchod, což platilo zvlášť pro pekaře, kteří nesměli péct chleba na prodej. Lidé z nakaženého domu se nesměli scházet s ostatními lidmi, dokud jejich dům nebyl úředně prohlášen za zdravý. Jednomu starému měšťanu zemřeli čtyři blízcí příbuzní, a protože zůstal bez prostředků, musela se o něj postarat městská rada. Po městě chodil statečný Mates Mayerhofer, který musel každý dům prohlédnout, zda v něm není nákaza. Dostal za to od magistrátu půl strychu žita, věrtel pšenice a dvě čtvrtce hrachu.
V prosinci nastala velká zima, a tak byly měšťanské hlídky zrušeny. Krajskému úřadu se musely pravidelně posílat soupisy nakažených a zemřelých a také padlého dobytka. Na konci roku svolala městská rada celou obec – zástupce všech rodin, aby jim sdělila, že se nadále budou přísně dodržovat všechna zavedená opatření včetně separace nemocných, a zvlášť zákaz pohybu mimo město a jeho vesnice, aby byl mor vymýcen. Poslední oběť moru tu zemřela 14. ledna 1714 a celkem bylo do příbramské farní matriky zapsáno třicet osob ve věku od pěti týdnů do 74 let, kteří prokazatelně zemřeli na mor. Díky přísným opatřením se v Příbrami oproti jiným lokalitám počet zemřelých alespoň výrazně snížil.
Počet obyvatel v Čechách před touto epidemií se odhaduje na milion a půl až dva miliony. Od 1. ledna 1712 do 15. března 1714 v českých krajích uhynulo na mor 778 358 kusů panského dobytka, z toho 721 336 ovcí, a 428 019 poddanského, z toho 263 555 ovcí. Hospodářů nebo hospodyň zemřelo 4 144, dětí 8045, čeledínů a děveček 2736.
Když bylo nebezpečí moru zažehnáno, rozhodla městská rada, že se 9. října 1714 bude konat z Příbrami na Svatou Horu děkovné procesí. Magistrát také nechal namalovat tabulky s textem, že právě skrze procesí konané 9. října 1713 se zázračnou svatohorskou soškou bylo královské město Příbram zachráněno od morové rány. Tyto tabulky ze Svaté Hory však na rozdíl od příbramských radních protokolů kamsi zmizely.
Věra Smolová
Komentáře
